Článek
Ráno sedím v tramvaji a jedu k metru, v hlavě si opakuju odpovědi na klasické otázky. Proč chci změnu, jaké mám silné stránky, co mě motivuje. Po nevydařené zkušebce v předchozí firmě doufám, že tohle konečně vyjde. Nabídka zněla skvěle – administrativně‑obchodní pozice v „mladém týmu“, normální pracovní doba, možnost růstu. V inzerátu psali něco o „lehké telefonické komunikaci s klienty“, ale neřeším to, zní to nevinně. Jsem nervózní, ale i docela nadšená, protože mail od HR působil strašně mile a neformálně. Když vystoupím u moderní kancelářské budovy, říkám si, že přesně v takovém prostředí bych si dokázala představit pracovat.
První varovné signály hned na recepci
Už při příchodu mě ale zarazí, že na recepci sedí tři další lidé, všichni pozvaní na stejný čas, se stejným typem pozvánky. Psali mi přitom, že jde o „individuální setkání“. Nikdo nám nic pořádně nevysvětlí, recepční jen kývne směrem k židlím, ať si sedneme a počkáme. Čekáme skoro čtyřicet minut. Nikdo nepřijde, nikdo se neomluví, jen kolem nás lidé pobíhají s notebooky a občas se po nás podívají. Začínám mít zvláštní pocit, cítím se trochu trapně a trochu nejistě, ale uklidňuju sama sebe, že možná jen nestíhají a že se to pak vysvětlí.
Do čekárny najednou vejde mladá HR slečna, podle jména poznám, že je to ta, co mi psala ten milý mail. V rychlosti se představí, bez jakéhokoliv vysvětlení nás odvede do zasedačky a oznámí, že „přejdeme rovnou k assessmentu“. V rohu už sedí dva muži, které HR v jedné větě označí za šéfa a teamleadera, a tím to končí. Sedí, nic neříkají, jen si nás prohlížejí. Vůbec jsem nepočítala s tím, že to bude hromadný pohovor, a jsem zaskočená, ale nechci vypadat problémově. První úkol je „kreativně se představit“ – máme minutu na to, vymyslet o sobě „něco zapamatovatelného“ a pak mluvit před ostatními i před těmi dvěma v rohu. Začnu být na pozoru, ale pořád doufám, že se to nějak zlomí do normálního rozhovoru.
Cold cally, kamera a osobní výslech šéfa
Další úkol mě dorazí. Dostaneme do ruky služební telefon se seznamem kontaktů. Vidím tam normální česká jména, názvy firem a poznámky typu „volat znovu“. Máme volat úplně cizím lidem s nabídkou služeb firmy, zatímco nás nahrávají na video. Prý jde o „simulaci reálné situace“, aby viděli, jak zvládáme tlak. Jenže z reakcí lidí na druhém konci je jasné, že to nejsou žádní figuranti, ale běžní klienti. Nikdo nám předem neřekl, že půjde vlastně o reálné cold cally a že budeme už na pohovoru pracovat zadarmo. Když se zeptám, jestli tohle už je druhé kolo výběrka, HR se na mě usměje a řekne, že „kdo se bojí telefonu, se k nám stejně nehodí“. Šéf v rohu protočí oči tak okatě, že si toho všimneme všichni.
Po těch telefonátech nás rozdělí a jdu sama k tomu šéfovi, jednomu z těch dvou mužů z rohu. Sedne si proti mně s mým životopisem v ruce a hned od začátku je zvláštně familiární. Ani se moc neptá na práci, rovnou jde do osobních věcí – proč jsem sama, jestli plánuju děti, jak to mám s bydlením, kolik mi přesně rodiče platí na nájem. Chvíli nevěřím, že to fakt slyším na pracovním pohovoru. Když se ohradím, že jsou to dost intimní otázky a že s prací úplně nesouvisí, naznačí, že „tady si na nic nehrajeme“ a že potřebuje vědět, jestli jsem „ochotná něco obětovat pro firmu“. V tu chvíli už ve mně roste odpor, mám chuť se prostě zvednout a odejít.
Neplacený týden, iluze a tvrdé procitnutí
Na závěr nás zase svolají dohromady. HR nám oznámí, že kdo postoupí dál, musí přijít na „dobrovolný neplacený zkušební týden“. Během něj budeme normálně volat klientům a dělat práci, ale teprve pak se rozhodnou, jestli nám nabídnou smlouvu. Tvrdí, že je to pro nás „příležitost vyzkoušet si práci“ a pro ně „investice času“. Většina lidí kolem mě to bere skoro jako samozřejmost, jen jedna holka si se mnou vymění pohled, ze kterého cítím podobné pochybnosti. Když se začnu ptát na konkrétní podmínky, dozvím se, že první tři měsíce bych byla jen na dohodu (DPP/DPČ), bez jistoty, že potom vůbec dostanu normální pracovní smlouvu na HPP. Provize jsou „podle výkonu, který nejde dopředu slíbit“. V tu chvíli to definitivně pochopím. Poděkuju, nahlas řeknu, že si to musím promyslet, vstanu a už na chodbě vím, že se tam nevrátím.
Cestou domů v tramvaji se cítím podivně vyčerpaná a trochu obelhaná. Hlavně z toho, jak normálně a profesionálně to všechno zvenku vypadalo a co se za tím ve skutečnosti skrývalo. V mobilu si vyhledám firmu na různých fórech a najednou vidím desítky podobných zkušeností, jen popsaných jinými slovy. Popisy stejných „assessmentů“, neplacených zkušebních týdnů, dotěrných otázek. Ještě ten večer si projdu všechny své rozeslané odpovědi na inzeráty a cíleně mažu ty, kde se opakují stejné fráze a neurčité popisy práce. Od té doby, když v textu vidím „mladý dynamický tým“ a „ochota pracovat nad rámec“, okamžitě zpozorním. Radši si dnes desetkrát ověřím, kam vlastně jdu, než abych znovu seděla v zasedačce a měla pocit, že mě někdo testuje, co si k mně může dovolit.
