Článek
Ráno po večírku mě probudila těžká hlava a divný tlak v žaludku. Nejen kocovina, spíš pocit, že mi někde něco zásadního uniká. Vybavily se mi jen útržky – Petr, jak mi dolévá víno se slovy, že „přece nebudu suchar“, já, jak se směju, ale cítím, že se mi motá hlava. Vzpomínka, jak se zvedám ze židle a musím se chytit stolu, protože sotva stojím. Na mobilu mám krátkou zprávu od Jany: „Jsi ok? Ozvi se.“ Vůbec netuším, proč by se ptala zrovna takhle, a to mě znervózní ještě víc. Přesto se rozhodnu jít do práce. Máme uzávěrku a nechci být ta, která po večírku nedorazila, protože to nezvládla.
Kancelář plná šepotu a děravých vzpomínek
V tramvaji mám pocit, že na mě všichni civí, i když rozumově vím, že si toho většina lidí vůbec nevšímá. Bojím se i vlastního odrazu v okně, tak radši koukám do země. Když vejdu do kanceláře, najednou se u dvou stolů ztiší hlasy. Někdo za mnou polohlasem pronese: „Tak už je tu hvězda včerejška.“ Dělám, že to neslyším, položím kabelku, zapnu počítač a snažím se soustředit. Ruce se mi ale klepou tak, že sotva trefím heslo. V kuchyňce mě pak odchytí Jana. Podívá se na mě způsobem, který neznám – něco mezi starostí a rozpačitostí – a potichu řekne, že mě prý viděli odjíždět s Petrem v noci taxíkem. „Moc si to nepamatuješ, viď?“ dodá. Jen pokrčím rameny, protože netuším, co na to říct.
U kávy se mi začnou vybavovat další útržky. Sedíme u baru, bavíme se o práci a Petr mi říká, že bych měla „trochu uvolnit“, jestli to v té firmě chci dotáhnout dál. Směje se, ale v jeho tónu je něco nátlakového. Vzpomínám si, jak mi jednou rukou sáhl na záda o něco níž, než mi je příjemné, a nechal ji tam o vteřinu déle, než by bylo normální. Mám v hlavě obraz, jak mu říkám, že už mám dost a že bych si měla dát vodu, ale jazyk se mi motá a tělo je těžké. Když se vrátím k počítači a otevřu kalendář, vidím od rána novou pozvánku: „rychlá zpětná vazba ke včerejšku“ od Petra. Chvíli na to civím a přemýšlím, jestli to odmítnout. Nakonec se rozhodnu jít. Doufám, že mi aspoň řekne, jak jsme se dostali do toho taxíku a jestli se stalo ještě něco dalšího.
Když se vina potichu přesouvá na mě
V zasedačce sedí Petr už připravený, vypadá odpočatě a uvolněně, skoro pobaveně. Zavřu dveře a posadím se naproti němu. Hned na začátku prohlásí: „Včera jsme to trochu přepískli, co?“ a ani nečeká na moji reakci. Pokračuje v tom, že je lepší, když „to necháme mezi náma“ a nebudeme z toho dělat vědu. Když se nadechnu a zkusím říct, že jsem se necítila dobře a že si část večera vůbec nepamatuju, mávne rukou. „Ale prosím tě, jsme oba dospělí a oba jsme pili. Nechceš mi tvrdit, že nevíš, co děláš, když piješ víno,“ usměje se. Pak dodá něco ve smyslu, že by byla škoda kazit si „tu naši dobrou spolupráci“ nějakým dramatem a že by to stejně nejvíc odnesla moje pověst. Cítím, jak se mi svírá hrdlo a jak mi je od žaludku špatně. Kývnu, i když vím, že to tak nechci nechat, ale v tu chvíli nemám sílu se o nic přít.
Ještě to odpoledne mi přijde e-mail z HR. Píšou, že by se mnou „rádi probrali atmosféru po večírku“, protože se k nim údajně donesly komentáře od lidí, co tam byli. Sedím pak v malé kanceláři s Lenkou z HR, kterou znám hlavně z prezentací o firemních hodnotách. Mluví pomalu, opatrně, dává si záležet na formulacích. Podstata je ale jasná – na firemních akcích se očekává určitá míra profesionality, obzvlášť u někoho s mojí praxí a odpovědností. Zazní věta o „nějakém nevhodném chování“, ale ani jednou konkrétně neřekne, co má na mysli. Má pocit, že to nemusí. Jen naznačuje, že je lepší dávat si pozor, jak působím na ostatní. Na to, jak jsem se cítila, co si pamatuju a co ne, se nezeptá ani jednou. Odcházím s pocitem, že jsem byla na koberečku za něco, co jsem si nevybrala, a že oficiální verze je předem daná.
Šeptanda ve firmě a první důkaz pravdy
U oběda si všímám dalších drobností. Když si přisednu k jednomu stolu, lidé u vedlejšího na chvíli ztichnou. Jedna kolegyně po pár minutách vstane s tím, že si jde sednout „za svým týmem“ jinam, i když tam předtím neseděla. Jana si sedne vedle mě a polohlasem řekne, že se na kuřácké pauze povídá, že jsem se Petrovi vnutila a dost „tlačila na pilu“. Doporučí mi, ať radši nic neřeším, že pak to přejde a nebude z toho ještě větší aféra. Zabolí mě, že i ona se víc bojí o vlastní klid než o to, co se mnou je. Zároveň chápu, že se nechce dostat do konfliktu s vedením. V tu chvíli mi dochází, že jsem se stala člověkem, o kterém se mluví jen šeptem, a nahlas se předstírá, že neexistuje.
Večer doma zapnu notebook a projíždím fotky a videa z večírku, které lidi sdíleli ve společné skupině. Hledám cokoli, co by mi pomohlo složit si, co se vlastně dělo. Po chvíli najdu krátké video od kolegy, jak si dělá srandu z našeho „skvělého týmu“. V pozadí je vidět bar. Já a Petr. On se ke mně tiskne, já se viditelně odtahuju. Vzápětí mi dolévá další skleničku a směje se: „Ještě nejsi uvolněná.“ Na tom záběru je přesně to, co jsem cítila, ale bála se pojmenovat. Najednou vím, že si to nevymýšlím, že můj nepříjemný pocit má reálný základ. Místo abych si zase jen vyčítala, že jsem tam zůstala tak dlouho a tolik pila, otevřu nový e-mail. Píšu na HR, že chci celou situaci oficiálně probrat, včetně toho, jak se choval můj nadřízený. Ruce se mi třesou, mám strach, co to spustí. Zároveň ale cítím, že když budu dál mlčet, jen se potvrdí verze, kterou si firma už stihla vybrat za mě.
