Článek
Sedím v pátek večer v pronajaté restauraci na firemní akci a jsem nervózní. Tyhle hromadné akce mi nikdy úplně nesedly, ale tentokrát mám pocit, že tam „musím být“, protože jsem s kolegyní pomáhala vybrat restauraci a rozesílala pozvánky. Nechci vypadat, že se něčeho straním, tak si dám skleničku vína, ať nejsem za suchara. Sedím u stolu s Lenkou, se kterou sdílím kancelář, a pár dalšími lidmi, se kterými si jinak povídám spíš jen o práci. V hlavě mi pořád běží jedna věta: že bych jednou chtěla působit přirozeně, zapadnout, neřešit každý svůj pohyb a každé svoje slovo.
Když touha zapadnout skončí jedovatou poznámkou
V jednu chvíli se diskuze stočí na Petra, který dorazil pozdě. Není to poprvé, v práci se o něm ví, že chodí pozdě skoro všude, a ostatní si z něj dělají docela nevinnou legraci. Chci se přidat, být vtipná a nějak se zapojit, a tak polohlasem směrem k Lence prohodím něco jako: „Kdyby chodil včas aspoň do práce, to by byl zázrak.“ V tu sekundu, co ta věta vyjde z mých úst, mi dojde, že zní mnohem jedovatěji, než jsem zamýšlela. Zastydím se. Rychle se rozhlížím, jestli to Petr náhodou neslyšel, a periferně zahlédnu šéfovou, jak zrovna prochází kolem. Mám skoro jistotu, že musela zachytit aspoň půlku. I když vlastně vůbec nevím.
Zbytek večera si od té chvíle nedokážu užít. Najednou se hrozně hlídám. Mluvím míň, hodně se usmívám a snažím se být na všechny až přehnaně milá, jako bych tím chtěla vyvážit ten jeden blbý komentář. V hlavě mi pořád dokola běží, jak to muselo znít, a představuju si, jak to Petr už ví a jen čeká na vhodnou chvíli, aby mi to vrátil. Kolegové se baví, smějí se, někdo navrhuje, že půjdeme ještě jinam, a já mám pocit, že tam jen sedím, moc toho nenamluvím a působím odtažitě. Kolem desáté si vymyslím výmluvu, že mě bolí hlava, a radši odcházím domů, i když většina lidí zůstává.
Jedna věta, tři dny sebekritiky
Doma si lehnu do postele a místo spánku si tu scénu znovu a znovu přehrávám. V hlavě si promítám různé verze – jak šéfová druhý den přemýšlí, jestli nejsem falešná, jak se Petr od někoho dozví, co jsem řekla, a začne se ke mně chovat odtažitě. Mám v žaludku nepříjemný tlak a říkám si, že tohle už je přes čáru. Ráno vstávám nevyspalá, unavená, s pocitem, že jsem něco hrozně zvorala. Několikrát mě napadne, že bych za Petrem měla zajít a nějak to předem urovnat, ale pak si vždycky představím, jak mu vysvětluju větu, které si vůbec nevšiml, a jak ho tím naopak upozorním na něco, co by jinak prostě prošlo.
V pondělí přijdu do práce dřív než obvykle. Mám stažený žaludek a nejradši bych se všem vyhnula. Když přijde Petr, čekám, co bude. Jenže se nic neděje. Pozdraví se jako vždycky, začne klasicky vtipkovat, komentuje víkend, večírek, sebe. Chová se úplně stejně jako předtím. Šéfová se po deváté objeví ve dveřích, podívá se na mě a jen mi s úsměvem poděkuje za pomoc s organizací akce. Místo úlevy začnu v jejich výrazech hledat nějaký náznak, že si o mně něco myslí. Celé dopoledne jsem napjatá, těkám od jedné věci ke druhé a nejsem schopná se soustředit na práci. Všechno dělám pomaleji, protože půlka mojí hlavy se pořád zabývá tou jednou větou.
Realita v práci je úplně jinde
Po obědě to už nevydržím a svěřím se Lence, která sedí vedle mě. Řeknu jí, že mě hrozně mrzí, co jsem na večírku řekla o Petrovi, a že mám pocit, že jsem to přehnala. Lenka se na mě podívá takovým trochu nechápavým pohledem a zeptá se: „Co jsi řekla?“ V tu chvíli mě napadne, že možná přeháním, ale stejně jí tu větu zopakuju. Chvíli přemýšlí, pak mávne rukou a řekne něco ve smyslu: „Hele, tam byl takový hluk, já jsem tě skoro neslyšela. Petr určitě taky ne. Fakt to neřeš.“ Uleví se mi, ale zároveň mě trochu zarazí, že si na to nepamatuje ani člověk, kterému jsem to říkala přímo.
Postupně mi dochází, že jsem si v hlavě vytvořila celé drama, které se ve skutečnosti vůbec neodehrálo. Tři dny jsem rozebírala jednu větu, kterou si většina lidí ani nezaregistrovala. Trochu se za sebe stydím, ale spíš tak tiše, bez velkého sebezpytování. Řeknu si, že příště, až budu mít potřebu být „za vtipnou“, radši na chvíli zmlknu, pokud si nebudu jistá, jak to vyzní. Ne proto, že bych si chtěla všechno zakazovat, ale protože vím, jak moc si pak umím sama vyčítat drobnosti. Večer doma mi dochází, že za celý ten večer jsem na sebe byla nejvíc přísná já sama. Ostatní byli rádi, že se sešli, najedli se, popili, pobavili se. To, co mě tři dny trápilo, pro ně ve skutečnosti skoro neexistovalo.
