Článek
Když jsme na Silvestra přijížděli s Martinem na chatu, v autě bylo ticho. Poslední týdny jsme se dokázali pohádat kvůli úplným hloupostem a pak spolu několik dní skoro nemluvit. Doufala jsem, že společná oslava s kamarády nám pomůže trochu se vrátit do normálu, že napětí mezi námi aspoň trochu poleví. Odpoledne na chatě bylo ještě docela v pohodě, každý něco chystal, pobíhali jsme mezi kuchyní a obývákem, večer jsme hráli hry a pili. Po pár panácích jsem se trochu uvolnila a říkala jsem si, že to třeba nějak přejde. Můj mobil se někdy v průběhu večera vybil, tak jsem ho prostě odložila do pokoje a neřešila to. Vlastně mi přišlo docela fajn, že nemusím pořád kontrolovat, kdo co píše.
O půlnoci mi cizí jméno zmrazilo úsměv
Když se blížila půlnoc, začal ten typický zmatek. Někdo hledal skleničky, někdo bundu, všichni si nalévali šampaňské a tlačili se ke dveřím na terasu. Taky jsem si chtěla ohňostroj natočit, tak jsem si vzpomněla na svůj vybitý telefon a z chodby jsem na Martina do kuchyně zavolala, jestli mi na chvilku půjčí svůj. Bez váhání mi ho podal, byli jsme zvyklí si mobily navzájem půjčovat, nikdy z toho nedělal vědu. Ještě tam s kamarádem něco dodělával, tak jsem šla sama ven. Stoupla jsem si na terasu, v jedné ruce skleničku, v druhé jeho telefon, a čekala na odpočítávání. V tu chvíli na displeji vyskočila notifikace z Messengeru a udělalo se mi špatně.
Na obrazovce se objevilo jméno „Verča z práce“ a jedna věta: že ji mrzí, že s ní dneska není, a že příští rok už to snad oslaví spolu jen oni dva. Kolem mě se začalo odpočítávat posledních deset sekund do půlnoci, někdo křičel, někdo se smál, ale já jen zírala na tu větu a nedokázala ji dostat z hlavy. V první chvíli mě napadlo, že to může být nějaký blbý vtip, že třeba přeháním, že to nemusí znamenat to, co to zjevně znamená. Jenže vnitřně jsem cítila, že si nic nenamlouvám. Zmohla jsem se jen na to, že jsem rychle zamkla displej, zvedla hlavu a snažila se tvářit normálně. Když odbila půlnoc, všichni se objímali a líbali, já jsem jen ustoupila trochu stranou a dělala, že si prohlížím ohňostroje.
V koupelně zjišťuju pravdu, v kuchyni se hroutí vztah
Po půlnoci se lidi začali vracet dovnitř, někdo si šel nalít pití, někdo pro cigaretu. Já jsem řekla nahlas, že jdu pro další lahev, a Martin jen kývl. Mobil jsem si nechala v ruce, jako by to bylo samozřejmé. Místo do kuchyně jsem ale zamířila do koupelny a zamkla za sebou dveře. Sedla jsem si na kraj vany, chvíli jen seděla a koukala na ten telefon. Jeho kód jsem znala, občas jsme si navzájem něco z telefonu pouštěli, nikdy to nebylo tajné. Odemkla jsem ho a otevřela Messenger. Věděla jsem přesně, jaké jméno do vyhledávání napsat. Říkala jsem si, že možná jen potřebuju potvrzení, že jsem to celé v hlavě zbytečně nafoukla. Během pár minut mi ale bylo jasné, že jsem si nic nevymyslela. Projížděla jsem tu konverzaci týdny zpátky, četla narážky, domluvy na schůzky, fotky, které si posílali. Ruce se mi začaly třást a rozbrečela jsem se.
Po nějaké době jsem si uvědomila, že tam nemůžu sedět věčně. Zkusila jsem se uklidnit, opláchla jsem si obličej studenou vodou a snažila se zamaskovat zarudlé oči, ale moc to nešlo. Bylo mi jasné, že každý, kdo mě uvidí, pozná, že je něco špatně. Když jsem vyšla na chodbu, narazila jsem rovnou na Martina. Stál tam, jako by na mě čekal, a ptal se, jestli je všechno v pohodě, že jsem nějak zmizela. V tu chvíli už jsem neměla sílu nic hrát. Beze slova jsem mu podala mobil, otevřený na jedné z těch zpráv. Jen se na to podíval a ztuhl. Řekl, ať jdeme bokem, tak jsme vešli do kuchyně, kde nikdo nebyl. A tam to začalo. Nejdřív se snažil tvářit, že o nic nejde, že to je jen psaní, že se to v práci prostě někdy takhle zvrhne, ale že „reálně nic nebylo“. S každým jeho slovem jsem cítila větší vztek i odpor.
Taška, tichá cesta domů a konec nás
Otočila jsem se a šla do pokoje. Otevřela jsem skříň a začala házet věci do tašky bez ladu a skladu, jen ať to mám co nejrychleji za sebou. Ruce se mi pořád třásly, ale byla jsem si jistá tím, co dělám. Po chvíli se otevřely dveře a vešla Petra, kamarádka, která tam byla taky s partou. Podívala se na mě, na tašku a asi jí došlo, co se stalo. Zeptala se jen: „Chceš odvézt?“ Řekla, že je autem, moc nepila a stejně se chystala jet dřív domů, protože má děti u babičky a ráno za nimi potřebuje být. Bylo mi trapně, že ji do toho takhle vtahuju, ale zároveň jsem byla ráda, že nemusím řešit, jak se odtud dostanu.
U dveří mě ještě zkusil zastavit Martin. Snažil se mě přemluvit, ať zůstanu aspoň do rána, že si o tom promluvíme „zítra v klidu“, že to přece nemusíme řešit zrovna teď. Já už ale věděla, že nechci trávit ani minutu ve stejném domě. Vzala jsem si bundu a jen krátce kývla na ostatní v obýváku, kteří moc nechápali, co se děje. V autě jsme s Petrou jely skoro v tichu. V rádiu běžela novoroční přání a veselá hudba, která mi v tu chvíli přišla úplně mimo. Koukala jsem z okna a docházelo mi, že pro mě ten Silvestr skončil ve chvíli, kdy jsem uviděla tu zprávu. A s ní i náš vztah v podobě, v jaké jsem si ho do té doby představovala.
