Článek
K rodičům jsem přijela odpoledne, klasicky s taškou dárků a s předsevzetím, že letos prostě nic nebudu řešit. Měla jsem za sebou náročný rok a někde v sobě i to jarní těhotenství, o které jsem přišla a nikomu z nich to neřekla. Mámu znám – začalo by to lítostí, radami, větami o tom, jak se to „děje spoustě žen“. Na to jsem neměla sílu, tak jsem to radši úplně uzavřela. O to víc mě překvapilo, jaký mě doma čekal klid. Táta byl dobře naladěný, máma neměla své klasické ironické poznámky o tom, jak zase musí všechno dělat ona, brácha dorazil i s přítelkyní. Trochu se mi ulevilo a říkala jsem si, že to možná opravdu bude dobrý večer. Stejně jako každý rok jsem tam měla přespat.
Když se zdá, že je všechno v pořádku
V kuchyni jsem mámě pomáhala s přípravou večeře. Krájela jsem brambory do salátu, ona obalovala řízky a bavily jsme se o úplných drobnostech. Kdo pekl jaké cukroví, že sousedi koupili obrovský strom, jaké má být o víkendu počasí. Cítila jsem, jak jsem první hodinu napjatá a pořád čekám, odkud to přijde – nějaká otázka na práci, na vztahy, na „plány do budoucna“. Ale nic. Jen obyčejné povídání. Z obýváku šly pohádky, z kuchyně byl cítit kapr, všechno působilo skoro až nezvykle klidně. V duchu jsem si říkala, jestli jsem to celé poslední roky nepřeháněla já a jestli jsme se všichni trochu neuklidnili.
U večeře to pokračovalo v podobném duchu. Seděli jsme u stolu, nikdo se do mě nenavážel kvůli práci, nikdo mě nesrovnával s bráchou, i když zrovna on teď působil jako učebnicový příklad „dítěte, co se povedlo“. Smáli jsme se tátovým poznámkám k rybí polévce, bráchova přítelkyně byla milá a nijak nevyčnívala ani nerozdmýchávala klasická rodinná témata. Připili jsme si na zdraví a na „lepší rok“ a já měla na chvíli pocit, že tohle je přesně ten normální štědrovečerní večer, po kterém roky toužím. Současně mě ale napadalo, že oni vlastně vůbec netuší, jak ten rok vypadal z mojí strany. A že to, že tu sedím, je možná větší výkon, než by kdokoliv z nich odhadoval.
Jedna věta, která rozbije celý večer
Po večeři jsem se zvedla, že odnesu talíře do kuchyně. Šla jsem tiše, abych nerušila, a vešla jsem zrovna ve chvíli, kdy máma stála u linky zády ke mně a telefonovala s tetou. Položila jsem tác na linku a v tu chvíli jsem slyšela, jak skoro lehkým, až odlehčeným tónem říká: „No, od tý naší už vnoučata asi nečekám, ta má úplně jiný priority.“ Zůstala jsem stát a měla pocit, že mi na vteřinu ztuhlo celé tělo. Trefilo to přesně místo, o kterém nic nevěděla – to, že jsem dítě chtěla, že jsem o něj přišla a že jsem pořád někde mezi smutkem a strachem z dalšího pokusu. Všechna ta předchozí pohoda byla v tu chvíli pryč a mně připadalo, že se mi rozklepaly nohy.
Máma si mě po pár vteřinách všimla. Ztuhla, rychle ukončila hovor nějakou neurčitou větou a otočila se ke mně s otázkou, jestli chci kafe. Jako by se nic nestalo. Jen jsem kývla, protože jsem měla pocit, že kdybych otevřela pusu, tak se okamžitě rozbrečím. Vzala jsem ze stolu ještě pár talířů, abych aspoň byla nějak zaměstnaná, a vrátila se do obýváku, kde mezitím jeli v klasické povánoční euforii – dárky, vtípky, fotky na telefon. Najednou jsem se cítila úplně stranou. Seděla jsem tam fyzicky, ale vnitřně jsem byla úplně jinde. Jako host, co si má držet úsměv, aby „nekazil atmosféru“.
Jak hrát rodinnou pohodu a přitom mlčet
Zbytek večera jsem zvládala spíš automaticky. Smála jsem se, když se smáli ostatní, nechala jsem se vyfotit s rodinou u stromečku, komentovala dárky. Ale v hlavě mi pořád jela ta jedna věta z kuchyně. Přemýšlela jsem, jak mě asi máma vidí. Jako někoho, komu je důležitější kariéra, volnost, cestování, nebo prostě „svůj život“, než rodina. Bez tušení, že jsem seděla v ordinaci, počítala týdny těhotenství a pak i dny po zákroku. Několikrát mě napadlo, že bych jí to měla říct, že tohle je možná ten moment, kdy by bylo fér položit na stůl i svoji verzi. Jenže představa, že to otevřu uprostřed Štědrého večera, zatímco v televizi běží pohádky a na stole leží nedojedené cukroví, mi přišla nesnesitelná. Tak jsem to spolykala, vydržela do chvíle, kdy se všichni přesunuli k televizi, a pak se vymluvila, že jsem unavená.
V pokoji pro hosty, kde obvykle spím, na mě všechno dolehlo naplno. Zavřela jsem za sebou dveře, sedla si na postel a prostě jsem se rozbrečela. Snažila jsem se být potichu, aby nikdo nic neslyšel. V hlavě mi jelo, jak moc se všichni snažíme držet obraz „rodinné pohody“, ale přitom si neumíme říct ani základní věci bez soudů a domněnek. Oni mají nějaký obrázek o mně, já mám zase svůj o nich, a mezi tím je velký odstup, do kterého přesně takovéhle věty zapadají.
Ráno u snídaně jsem už zase fungovala. Byla jsem možná trochu odtažitější, víc jsem si hlídala, o čem mluvím a na co se ptám. Máma dělala, jako by se večer nic nestalo, a já vlastně taky. Všechno jelo v zaběhnutém režimu. Když jsem odpoledne sedala zpátky do auta a odjížděla domů, měla jsem v sobě jasno aspoň v jedné věci. Příští rok si asi zkusím udělat Vánoce jinak. Možná menší, tišší, s lidmi, se kterými se nemusím tolik přetvařovat. Ne proto, že bych rodiče odepsala, ale proto, že nechci, aby mě jedna nevinně pronesená věta dokázala během vteřiny zasáhnout tak silně, jako letos.
