Článek
Už pár dní před Vánoci jsem večer seděla v našem pražském bytě, dívala se na krabici s dárky pro mámu a tátu a hlavou mi běžela pořád stejná otázka: řeknu jim to letos? Třetí rok za sebou jsem před nimi předstírala, že Markéta je „kolegyňka z práce“, která se ke mně občas přijede podívat na kočky. Přitom jsme spolu normálně žily. Vždycky, když se mě rodiče ptali, jestli už mám „nějakého slušného chlapa“, cítila jsem, jak mi tělo ztuhne a hlava se vypne. Tenhle rok jsem měla pocit, že už to takhle dál nejde. Buď jim konečně řeknu pravdu, nebo prostě přestanu jezdit domů na svátky a budu si o Vánocích vymýšlet výmluvy.
Štědrý den, kdy už nešlo couvnout
Na Štědrý den ráno jsem autem dojela do jejich malého města, vynesla tašky, zazvonila a nechala se vtáhnout do známého předvánočního shonu. Máma běhala mezi kuchyní a obývákem, kontrolovala řízky a salát a zároveň mi z ramínka podávala košili, ať si ji hned převléknu. Táta si neodpustil poznámky, že jsem zase přijela sama, a jestli mi má zabalit zbytek řízků „pro ty tvoje kočky“. Všichni jsme se tomu zasmáli, ale já v tom smíchu cítila ještě něco navíc. V hlavě mi problesklo: „A pro Markétu ne, jo?“ Jenže jsem to spolkla, jako pokaždé. Řekla jsem si, že nechci hned ráno vyvolat hádku. V duchu jsem si ale potvrdila plán – večer u stolu, až tam budou i brácha se švagrovou.
Večer jsme seděli u slavnostně prostřeného stolu, v televizi potichu běžela pohádka a všechno působilo, jako by byl Štědrý večer stejný jako každý rok. Skoro jsem necítila chuť rybí polévky, třásly se mi ruce a pořád jsem čekala na ten „správný okamžik“. Jenže nic takového nepřišlo. Po přípitku jsem cítila, že jestli to neřeknu teď, tak už nikdy. Tak jsem jen vyhrkla, že jim chci něco říct. Najednou bylo úplné ticho, i ta televize mi připadala moc hlasitá. Řekla jsem, že mám vztah, že jsem v něm šťastná a že ten člověk je žena. Dodala jsem, že s Markétou spolu bydlíme a že už nechci před nimi nic předstírat. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem konečně upřímná sama k sobě i k nim.
Když rodinné představy narazí na realitu
Nejdřív nastalo úplné ticho. Máma pustila z ruky lžičku, ta cinkla o talíř a máma na mě jen zírala, úplně bledá. První slova, která z ní vypadla, byla, proč jim to dělám a kde „se to ve mně vzalo“. Táta zrudnul a spustil něco o tom, že je to móda z města, že mě někdo ovlivnil a že to určitě přejde, jen to nesmím „roztrubovat po rodině“, hlavně ne před synovcem. Brácha se to snažil shodit nějakým trapným vtípkem, kterému se nikdo nezasmál, a švagrová jen seděla a koukala do talíře. V jednu chvíli mi pod stolem nenápadně stiskla ruku. Byl to malý signál, že aspoň někdo u toho stolu je se mnou.
Snažila jsem se mluvit klidně, i když jsem cítila, jak se mi láme hlas. Vysvětlovala jsem, že nejde o žádnou módu ani rozmar, že taková jsem byla vždycky, jen jsem se bála jim to říct. Máma se rozbrečela a začala mluvit o tom, jak si mě představovala v bílých šatech vedle ženicha a jak se těšila na vnoučata. Všechno to z ní šlo ven najednou, jedna věta za druhou. Táta do toho přidával, že jsme přece vždycky byli „normální rodina“ a že nechápe, proč musím být „zrovna já jiná“, když mě vychovávali stejně jako bráchu. Seděla jsem tam a v jednu chvíli mi došlo, že oni vlastně nebojují se mnou, ale se svojí představou o tom, jaký život jsem měla žít. A že já se do té představy už nemůžu vrátit, ani kdybych chtěla.
Odjezd, ticho a nové hranice lásky
Po večeři se atmosféra úplně zkazila. Televize běžela, ale nikdo ji nevnímal, dárky zůstaly netknuté pod stromkem a všichni se tak nějak rozprchli po bytě. Vzala jsem si bráchu a švagrovou bokem do chodby a řekla jim, že odjedu ještě ten večer, že to nezvládám. Brácha se na mě podíval a jen řekl, že potřebuje čas, ale že jsem pořád jeho ségra. Nebylo to objímání a velká gesta, spíš prostá upřímnost. Švagrová mi při obouvání strčila do ruky termosku s horkým čajem „na cestu“, nic neříkala, jen se na mě krátce podívala. V autě cestou do Prahy jsem brečela skoro celou dobu, ale zároveň jsem cítila i úlevu. Aspoň skončilo to dlouhé předstírání „normálního života“, který nebyl můj.
Vánoce jsme s Markétou strávily samy doma. Bez rodiny, bez kapra, jen my dvě, kočky a malý losos v troubě. Bylo to klidné, trochu smutné, ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že žiju svůj vlastní život, ne podle očekávání druhých. V dalších týdnech mi máma psala jen krátké zprávy typu, kdo má narozeniny a jaké byly u nich Tři králové. O Markétě ani slovo, jako by neexistovala. Táta se ozval jednou, mluvili jsme o práci a počasí a na konci jen dodal, ať „to moc neřeším a neříkám to všem“. V tu chvíli mi došlo, že některé věci o mně moje rodina prostě neunese. A že jestli chci zůstat v pořádku sama před sebou, budu muset přijmout i to, že jejich láska má svoje hranice a že si musím hlídat i ty svoje.
