Článek
Na Štědrý den odpoledne jsme s přítelem vystoupili z auta před panelákem, kde jsem vyrůstala. Vánoce u rodičů jsou pro mě každý rok stejné – stejné jídlo, stejné hlášky, stejné pohádky v televizi. Trochu povinnost, trochu jistota. Máma hned běhala mezi kuchyní a obývákem, táta už naléval svařák, bratr s přítelkyní seděli u televize a tvářili se klidně. Přesto bylo cítit napětí, které už pár let patří k našim rodinným setkáním. Vím o jejich hypotéce, o tom, jak bratr řeší každou korunu. Téma peněz se u nás doma vrací pořád, ale ten večer jsem si říkala, že se tím nebudu zabývat. Chtěla jsem si prostě jednou užít Vánoce.
Los, který všechno nečekaně obrátí
Po večeři přišla na řadu klasika. Dárky, balicí papíry po zemi, obligátní ponožky a hrnečky. A pak od táty obálky, ve kterých bývají stírací losy. Dělá to každý rok, spíš pro zábavu, nikdy jsme nic velkého nevyhráli. Už dopředu jsme se smáli, že maximálně „vyhrajeme další los“. Sedla jsem si na zem ke konferenčnímu stolku a skoro bezmyšlenkovitě začala stírat. A najednou tam byly tři stejné částky. Půl milionu. Ruka se mi na vteřinu zastavila. Hlavou mi proběhlo, že to asi čtu špatně. Zavolala jsem na ostatní, ať se jdou podívat. Táta hned vytáhl mobil, začal kontrolovat pravidla a kombinace. Chvíli to trvalo, ale pak bylo jasno: výhra je skutečná.
V obýváku byli najednou všichni nadšení jako už dlouho ne. Máma se rozbrečela, táta přinesl láhev vína, kterou chtěl původně otevřít až na Silvestra. Všichni mluvili naráz – co si za to koupím, jak si konečně odpočinu, jak si něco dopřeju. Bylo příjemné slyšet, že se z toho se mnou radují. Bratr začal nejdřív v legraci říkat, že bychom se o to měli „férově rozdělit, když jsme to stírali tady“, máma dodala, že by bylo hezké „nechat něco doma“. Smála jsem se tomu s nimi, ale zároveň jsem v jejich hlasech cítila něco navíc. V hlavě jsem si už v tu chvíli rychle počítala, kolik by mi reálně zbylo, kdybych jim větší část dala. A jestli je vůbec v pořádku tohle muset řešit v momentě, kdy jsem vlastně šťastná.
Radost z výhry se mění v tlak
Jak večer pokračoval a víno ubývalo, narážky sílily. Už to nebylo vtipné. Táta si mě odvedl bokem do kuchyně a opatrně se zeptal, jestli bych nemohla část výhry „nechat doma“. Řekl, že jim vyskočily splátky a nechtějí mě žádat napřímo, ale že by jim to hodně pomohlo. Bratr se přidal později přede všemi. Řekl, že já mám dobrou práci v Praze, zatímco on je tady a pomáhá rodičům s věcmi kolem bytu. A že je fér myslet na rodinu. Najednou jsem neměla pocit, že se se mnou někdo raduje z výhry, ale že se řeší, jak se ty peníze co nejlíp rozdělí. Cítila jsem se pod tlakem, naštvaná i provinilá zároveň. Věděla jsem, že na tom finančně nejsou dobře, ale zároveň jsem měla chuť si tu radost prostě na chvíli nechat.
Když jsem se nadechla a snažila se klidně říct, že je to můj los a moje výhra, ale že jim samozřejmě chci něco dát, bratr vybuchl. Začal vytahovat staré věci. Jak jsem odešla z domu do Prahy a „nechala je v tom“. Jak se všechno dlouhodobě točí kolem peněz a jak to prý já z dálky nevidím. Máma se znovu rozplakala a řekla, že by jim ty peníze zachránily rok. Přítel se mě zastal, připomněl, že los byl můj dárek a že přece nikdo nemůže rozhodovat za mě. Najednou jsme stáli proti sobě – já a můj přítel na jedné straně, oni tři na druhé. V tu chvíli jsem měla pocit, že se nebavím s rodiči a bratrem, ale s lidmi, kteří po mně něco chtějí. Ve snaze to nějak urovnat jsem narychlo řekla, že jim dám dvě stě tisíc. Čekala jsem úlevu, ale bratr jen protočil oči a utrousil něco ve smyslu, že čekal, že se to rozdělí napůl. Bylo to najednou hodně napjaté.
Ticho po Vánocích a dělení peněz
Druhý den ráno bylo v bytě zvláštní ticho. Nikdo nic nevyčítal nahlas, všichni se chovali zdvořile, ale chladně. Snídaně proběhla v krátkých větách o tom, kdo kdy odjíždí a co se bude jíst k obědu. Já se probudila s nepříjemným pocitem, že jsem něco zkazila. Rozumově jsem věděla, že jsem neudělala nic špatně, ale emoce říkaly něco jiného. S přítelem jsme se po snídani raději sebrali a odjeli dřív, než bylo v plánu. Cestou v autě jsem si v hlavě znovu vybavovala celý večer. Jestli jsem měla dát víc. Nebo naopak říct, že nedám nic, dokud si to všichni nesrovnají. Postupně mi docházelo, že ty peníze jen ukázaly něco, co v naší rodině trvá už dlouho.
Další týdny jsme si s rodiči a bratrem psali jen kvůli potvrzení výhry a praktickým věcem kolem vyplacení. Žádné otázky typu „jak se máš“, jen částky, termíny, účty. Když jsem o tom po pár dnech přemýšlela sama, došlo mi, že mě víc než cokoli jiného tíží pocit, že jsem lakomá. Nakonec jsem se rozhodla změnit to, co jsem původně řekla. Rozdělila jsem výhru napůl: dvě stě padesát tisíc pro rodiče, dvě stě padesát tisíc pro mě na vlastní bydlení. Bratrovi jsem to chtěla říct narovinu, ale předběhl mě. Po telefonu mi vyčítavě řekl, že jsem ho obešla, když posílám peníze jen rodičům. A dodal větu „jako bychom pro tebe nikdy nic neudělali“. V tu chvíli jsem cítila, že se mezi námi něco definitivně změnilo.
Když peníze dorazily rodičům na účet, necítila jsem radost. Spíš úlevu, že je to vyřešené. Celou tu výhru jsem nakonec neměla spojenou se štěstím, ale s dlouhým, nepříjemným dohadováním, které probíhalo uprostřed našeho obýváku na Štědrý den. Od té doby jsou naše společné Vánoce kratší, opatrnější. Méně se mluví o penězích, ale ten večer se mi pokaždé vybaví. A mám pocit, že ten los pro mě nakonec neznamenal výhru, ale spíš situaci, která ukázala, jak moc jsme si doma o spoustě věcí nikdy nepromluvili otevřeně.
