Článek
Seděli jsme s Martinem na gauči v pyžamu, oba po práci úplně vyřízení. V televizi běželo něco, co jsme ani pořádně nesledovali, jen to dělalo kulisu. V lednici nebylo nic pořádného, vařit se nám nechtělo ani jednomu. V jednu chvíli jsem jen nahlas řekla, že bychom mohli objednat pizzu. Martin okamžitě souhlasil, pro něj bylo hlavní, aby to bylo rychle, protože byl už vyloženě protivný hlady. Vzala jsem do ruky mobil, otevřela aplikaci, vybrala naši oblíbenou pizzerii a klikala to tak nějak na autopilota. Jeden bezlepkový korpus, druhý normální, platba v hotovosti. Vůbec mě nenapadlo, že by na tomhle obyčejném večeru mělo být něco zvláštního.
Kurýr na cestě, všechno vypadá normálně
Když přišla SMS, že kurýr už vyrazil, zvedla jsem se z gauče a šla do chodby. Stáhla jsem si vlasy do drdolu a přes vytahané tričko jsem si přetáhla mikinu. Nechtěla jsem otevírat dveře úplně v tom nejhorším stavu v domácím, i když mi bylo jasné, že je to tomu člověku asi jedno. Z obýváku na mě Martin zavolal, ať ještě jednou zkontroluju, jestli jsem mu fakt objednala bezlepkové těsto, že nechce mít zase celý večer zkažený. Protočila jsem oči, ale v duchu jsem se usmála, protože to byl přesně ten typ jeho poznámky, na který jsem byla zvyklá. Podívala jsem se do aplikace, ujistila se, že je to v pořádku, a v hlavě mi běžely jen drobnosti, jako jestli máme dost drobných na spropitné a jestli ten člověk trefí správný vchod.
Zvonek zazvonil, já se nadechla a šla ke dveřím. Otevřela jsem a přede mnou stál chlapík s několika krabicemi, obličej měl napůl schovaný za nimi. Vzala jsem jednu krabici do ruky, on trochu poodstoupil, zvedl oči a v tu chvíli mi zamrzl úsměv. Chvíli jsem na něj zírala, ale mozek si ten obličej prostě nechtěl spojit s konkrétním jménem. Až když řekl moje jméno takovým nejistým, překvapeným tónem, došlo mi to. Petr. Můj bývalý, se kterým jsem kdysi řešila společné bydlení a dovolené. Najednou jsem stála ve dveřích v domácí mikině před klukem, se kterým jsem před pár lety řešila úplně jiné věci než doručení pizzy. Ze mě vypadlo jen trapné „ehm, čau?“, i když jsem si v hlavě nadávala, že bych mohla být aspoň trochu duchapřítomná. On se zasmál takovým nervózním smíchem a prohodil něco ve smyslu, že svět je fakt malej.
Ve dveřích se potkají minulost a přítomnost
Ještě jsme ani nestihli dohrát tu první rozpačitou výměnu, když se v chodbě objevil Martin. Slyšel, že u dveří není klasická rychlá výměna dvou vět, tak se přišel podívat a pomoct s krabicemi. Jakmile se za mnou objevil, najednou to mezi námi působilo hodně napjatě. Rychle jsem se přepla do módu „funguj“, i když mi to přišlo úplně absurdní. Řekla jsem něco jako: „To je Petr, známe se z dřívějška… a tohle je můj přítel Martin.“ Petr jen kývl, ani se nesnažil tvářit, že mě nezná, ale bylo vidět, že by nejradši zmizel. V tu chvíli přepnul do profesionálního módu, začal mluvit o částce k zaplacení, podával mi krabice, ptal se, kam je má dát, čistě prakticky, bez jakékoliv osobní poznámky. Cítila jsem, jak se úplně červenám. Martin se tvářil hlavně překvapeně, ne naštvaně, ale podle očí jsem poznala, že mu v hlavě běží různé myšlenky.
Předali jsme si peníze, já se snažila tvářit co nejvíc normálně, i když jsem se uvnitř cítila úplně mimo. Petr řekl asi dvakrát něco zdvořilostního, ať nám chutná a ať se máme hezky, a pak doslova utekl po schodech dolů. Zůstali jsme s Martinem stát v chodbě, každý s jednou krabicí pizzy v ruce, a nastalo krátké, dost nepříjemné ticho. Bylo jasné, že to nejde přejít jen tak, ale ani jeden z nás nevěděl, jak to začít. Nakonec to prolomil Martin, trochu ironickým, ale ne vyloženě útočným tónem: „To byl jako fakt někdo, koho znáš?“ V tu chvíli jsem se nadechla a přiznala, že to je můj bývalý kluk, že jsme spolu byli před pár lety a od rozchodu jsme se už neviděli. Jakmile jsem to řekla nahlas a viděla, že Martin nevybuchl, spíš ho to fascinovalo, ulevilo se mi. Cestou do kuchyně jsem ještě stručně vysvětlila, kde jsme se s Petrem seznámili a že spolu nejsme už roky.
Trapné ticho střídají otázky a humor
U stolu jsem si ale pořád připadala dost napjatá. Hlídala jsem každé slovo, měla jsem strach, abych neřekla něco, co by mohlo znít divně nebo vzbudit zbytečné otázky. Martin se vyptával, ale držel se spíš praktických věcí. Jak dlouho jsme spolu byli, kdo se s kým rozešel, jestli to bylo ošklivé, nebo spíš klidné. Odpovídala jsem upřímně, ale zároveň stručně. Nepotřebovala jsem se v tom dlouze vrtat ani já, ani on. Postupně jsem cítila, jak napětí trochu povoluje. Martin si vzal další kousek pizzy, podíval se na mě a řekl něco ve stylu, že je to vlastně dost bizarní, že mi ex nosí jídlo ke dveřím. Pak z toho začal dělat legraci – že by asi měl chodit pro jídlo se mnou, „kdyby náhodou čekal u KFC nějakej další“, a že by mu stačilo, kdyby předem věděl, ve kterých podnicích ještě pracují lidi, se kterými jsem dřív byla.
V tu chvíli jsem se konečně uvolnila. Došlo mi, jak moc mě tenhle krátký moment dokázal rozhodit. Nejen to, že jsem nečekaně potkala člověka, se kterým jsem kdysi plánovala úplně jiný život, ale i to, jak jsem sledovala Martina, jak to v sobě zpracovává. Bála jsem se, aby v něm nezůstala nějaká malá pochybnost, aby se k tomu později nevracel. Nakonec jsem ale měla pocit, že nám to paradoxně vztah spíš trochu posílilo. Ukázalo se, že o tom umíme mluvit normálně, bez scén, bez přetvářky. Zůstal nám z toho jeden zvláštní večer, který začal obyčejnou objednávkou pizzy a skončil jako historka, u které se dnes už dokážeme oba zasmát. A já jsem si uvědomila, že člověk se občas v dost nečekanou chvíli znovu potká s někým ze své minulosti, ale že to nemusí nutně ohrozit to, co mám teď.
