Článek
Začalo to docela nevinně. Na začátku prosince mi volala vedoucí z cateringu, jestli nechci vzít jeden páteční večírek, protože jim někdo vypadl. Před Vánoci se mi každý přivýdělek hodil, takže jsem dlouho neváhal. Navíc jsem měl v hlavě, že firemní akce bývají zvláštní podívaná. Přišel jsem do kulturního domu s předstihem, pomáhal rozestavovat stoly, nosit chlebíčky a skleničky na raut, chystat bar. U toho jsme s kolegyní Lucií skládali příbory, a ona jen poznamenala, že vánoční firemní večírky jsou prý každý rok největší „prasárny“. Zasmál jsem se, ale bral jsem to spíš jako nadsázku. V tu chvíli mi to pořád připadalo jako obyčejná brigáda.
Když se slušnost mění v odvaz
Kolem šesté začali přicházet první hosté. Většinou to byli lidé v oblecích a večerních šatech, takové typické kancelářské osazenstvo. Když si u nás objednávali první víno nebo pivo, byli ještě trochu ztuhlí, samé „dobrý večer“, „děkuju“, taková ta opatrná slušnost. Všiml jsem si, že část z nich dorazila s partnery, byl to spíš mladší kolektiv. Při úvodním projevu jsem si domyslel, kdo je generální ředitel – stál na pódiu, mluvil o výsledcích roku a budoucích plánech. Později přišel k baru, nechal si nalít bílé víno a mezi řečí nám představil manželku, která se usmívala a působila mile, trochu nenápadně. Zároveň jsem si všiml mladé asistentky, jak na něj z dálky upřeně kouká. Stála opodál ve skupince kolegů a pokaždé, když se pohnul, ho očima sledovala. Všechno se ještě drželo v mezích formálnosti, ale u baru už se začaly tvořit první řady na panáky.
Po oficiální části se ztlumila světla, DJ pustil hlasitější hudbu a lidi se zvedli od stolů. Jakmile se první odvážnější rozběhli na parket, atmosféra se během chvíle změnila. U baru se začali zastavovat ti, kteří tak úplně netančili, a mezi naléváním jsem zachytil pár poznámek. Několik kolegů nezávisle na sobě mi naznačilo, že šéf a jeho asistentka „to spolu určitě táhnou“, prý podle společných služebek a drbů v kanclu. Když jsem pak viděl, jak spolu tančí, dost to do sebe zapadlo. Byli k sobě až moc blízko na to, že jeho manželka seděla kousek od parketu, dívala se jinam a dělala, že to nevidí. Lucie se ke mně naklonila, když kolem procházeli, a pošeptala, že tohle nebude mít dobrý konec. Jen jsem pokrčil rameny, ale v hlavě mi to zůstalo.
Páry se rozpadají přímo před očima
Mezitím jsem si všiml jednoho páru, který mě zaujal už na začátku. Když si u mě objednávali první drink, udělali si z toho malou scénku. On se představil jako Tomáš, ona jako Klára, dělali si ze sebe legraci a drželi se za ruce. Vypadali jako čerstvě zamilovaní, takový ten pár, který se pořád dotýká. Postupem večera jsem je ale začal vídat odděleně. Tomáš trávil víc času na parketu, pokaždé s jinou kolegyní, a čím víc pil, tím víc se k nim tiskl. Klára mezitím seděla víc u stolu, občas se usmála, ale působila u toho spíš smutně. Když jsem jí šel dolít vodu a ze zvyku se zeptal, jestli je všechno v pořádku, jen tiše poznamenala, že „on to takhle dělá každý rok“. V tu chvíli mi došlo, že to asi nebude první večírek, kdy se na něj dívá, jak se někde motá s jinými. Jak se dívala směrem k parketu, bylo na ní vidět, že toho má možná dost.
Zlom přišel až o něco později. Dozvěděli jsme se, že šéfova manželka na chvíli odjela – někdo u baru říkal, že veze děti k babičce. V sále se mezitím tančilo, pilo a hlasitě smálo. My jsme s Lucií průběžně nosili prázdné sklenice do zadního salónku, kde jsme měli zázemí. Když jsme tam jednou vešli, dveře byly pootevřené a uvnitř stáli šéf s asistentkou v dost intimním objetí. Nebylo moc co si vysvětlovat. V tu chvíli se ve dveřích z druhé strany objevila jeho manželka. Zastavila se, chvíli nic neříkala a pak začala křičet. Říkala věci, které bylo slyšet i přes hluk hudby a které si člověk zapamatuje. Hodila po něm kabelku, asistentka tam stála strnulá. My jsme tam stáli s tácem v ruce a připadali si úplně navíc. Za chvíli se všichni tři vrátili do sálu – ona rudá v obličeji, on úplně rozhozený. V sále to trochu ztichlo, několik lidí se „nenápadně“ zvedlo a začalo se vytrácet.
Ke konci večírku, někdy kolem jedné ráno, už jsme nalévali spíš vodu než víno a snažili se uklidit aspoň to nejhorší. Parket se postupně vylidňoval, u stolů zůstávali ti, co nechtěli domů, ale už jen unaveně posedávali. Viděl jsem Kláru, jak si bere kabát, aniž by něco řekla, a odešla sama ven. Tomáš byl pořád někde mezi kolegy, smál se a vůbec si jí nevšiml. Šéf s manželkou odjeli každý zvlášť, bez rozloučení. Když jsem pak sbíral skleničky z prázdného parketu a skládal židle, docházelo mi, jak rychle z lidí po pár drincích opadne ta uhlazenost, kterou v práci mají. Domů jsem jel s tím, že jsem si slušně vydělal na dárky, ale hlavou se mi honily spíš momenty tichých odchodů a pohledy lidí, které jsem během večera viděl. Měl jsem pocit, že pro některé ten večírek byl úplně poslední v jejich vztahu.
