Článek
Už pár let beru silvestrovské směny dobrovolně. Hodí se mi peníze a zároveň se vyhnu řešení, s kým bych měl vlastně slavit, protože nikoho takového stejně nemám. Letos jsem přišel do hospody o něco dřív, abych v klidu připravil bar. Leštil jsem skleničky, kontroloval sudy, Hanička psala křídou na tabuli „Silvestrovské menu“ a u toho řešila, kdo má rezervace a jak to bude večer „hezký a veselý“. Její nadšení mě trochu iritovalo, já jsem vnímal hlavně to, že mě čeká dlouhá noc. V šest se dovnitř začali trousit první hosté, většinou páry v dobré náladě, v hezkém oblečení, takové ty, co mají plán, jak si to užijí.
Mladý pár u okna a zcizený mobil
Zaujali mě dva, co si sedli k oknu. Vypadali na něco kolem třiceti, objednali si prosecco a snažili se působit uvolněně. Jenže mezi nimi bylo napětí, které nešlo přehlédnout. On pořád kontroloval mobil, který měl položený vedle talíře, ona se rozhlížela po ostatních stolech a všechno komentovala takovým tónem, který na první poslech zněl vtipně, ale když jsem se zaposlouchal, bylo to spíš jedovaté. Když jsem jim nesl další láhev, už se ani nepokoušela o úsměv, jen mi bez zájmu kývla. Všímal jsem si jich víc než ostatních, protože seděli přímo v mém rajonu a bylo mi jasné, že pro ně budu tak trochu jen na pozadí. K vedlejšímu stolu si sedla menší parta, občas si spolu něco prohodili, ale bylo vidět, že ten jejich problém zůstává mezi nimi dvěma.
Kolem deváté byla hospoda plná, všude hluk, lidi se překřikovali, zvonily skleničky. Najednou ale z toho rámusu zazněl zvýšený hlas té ženy od okna. Otočil jsem se a viděl, jak mu bere mobil přímo z ruky, on se jí ho snaží vzít zpátky a cosi omluvně mumlá. Vyrazil jsem k nim se studenými dezerty na tácu, dělal jsem, že jdu jen nabídnout něco sladkého, ale byl to spíš pokus tu situaci na chvilku přerušit. „Dáte si tiramisu?“ ptal jsem se, ona se na mě ani pořádně nepodívala a odsekla: „Ne, děkuju,“ takovým tónem, že mi bylo hned jasné, že tohle neukecám. Pokračovala v tom, že jí lže ještě i na Silvestra, a on jen seděl a díval se do stolu. Když jsem se o chvíli později vracel k baru, míjel jsem ho u pokladny. Rychle si nechal spočítat účet, hodil kartu na bar, zaplatil beze slova a zamířil ke dveřím. V odrazu skla jsem viděl, jak bere bundu, zatímco ona zůstává sedět u okna a dívá se za ním pohledem bez výrazu.
Stálí silvestrovští a poslední společný rok
Krátce před půlnocí přišel starší pár, podle Haničky naši „stálí silvestrovští“. Prý k nám chodí každý rok na stejné místo. Sedli si, hned se chytili za ruce, působili spokojeně, ale spíš takovým naučeným způsobem. Bylo vidět, že jsou spolu dlouho a mají svoje zvyky. Když jsem jim nesl první sklenky vína a chlebíčky, muž si mě párkrát zastavil a žertoval, že hlavně ať to spolu všichni přežijeme do dalšího roku. Smáli jsme se, ale v těch jeho očích byla únava. I oni si občas kontrolovali mobily, oba to dělali rychle, nenápadně. Když odbilo dvanáct, lidi si odpočítali poslední vteřiny, bouchly špunty, objímalo se a líbalo. Tenhle pár si taky připil, políbili se, všechno podle očekávání. A pak žena vstala, vzala telefon a šla na záchod. On zůstal sedět sám u stolu, ruce najednou bezradně složené před sebou, a v tu chvíli vypadal hrozně unaveně, jako by se mu nechtělo ani zvednout skleničku.
Po ohňostroji část hostů odešla ven, někdo se vrátil, někdo ne. Po jedné hodině zůstali hlavně ti, kterým se domů prostě nechtělo. Mladší žena od okna tam pořád seděla sama u stejného stolu. Vypila prosecco, objednala si gin, pak další. Z vedlejšího stolu si k ní přisedla jedna holka, kterou předtím jen letmo znala, zkoušela ji rozptýlit, ale ta mladší mluvila pořád dokola o tom, co našla v jeho mobilu. O fotkách, zprávách, o tom, že to určitě trvalo měsíce a že je za blbku. Bylo to tak monotónní a bezmocné, že ani nevím, jestli se mi chtělo víc protočit oči, nebo jí něco říct. U staršího páru mezitím nastalo ticho. Oba seděli nad skleničkami, občas si vyměnili pár slov, řešili, jestli si dají ještě jednu, kdy zavolají taxík. Při placení jsem stál dost blízko na to, abych slyšel, jak mu potichu říká: „Příští rok už tohle asi nemá smysl.“ On jen kývl a zeptal se, jestli má zavolat toho taxíka on, jako by podobnou větu slyšel už víckrát.
Kolem třetí ráno odešli poslední hosté a v hospodě jsme zůstali jen já s Haničkou. Hudba už nehrála, jen jsme v tichu utírali stoly a sbírali konfety z podlahy. Vybavovaly se mi všechny ty večerní scény. Lidi, co přišli slavit „nový začátek“, jak tomu říkají reklamy, ale místo toho se jim večer zkomplikoval, nebo se věci aspoň nahlas řekly. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně vděčný za to, že jsem byl ten večer jen za barem. Nemusel jsem nikomu nic dokazovat, nic zachraňovat, nic slibovat. Jen jsem doléval sklenice a byl u toho. Když jsem šel nad ránem domů přes skoro prázdné ulice, cítil jsem zároveň smutek i klid. Došlo mi, že některé vztahy prostě skončí. A že je možná v pořádku si to přiznat, i kdyby to mělo být zrovna o půlnoci na Silvestra v malé hospodě na okraji centra.
