Článek
S Martinem jsme spolu byli čtyři roky. Bydleli jsme v pronájmu na okraji města, řešili nájem, účty, jeho přesčasy, můj stres z práce. Poslední měsíce to ale mezi námi skřípalo čím dál víc. Hádali jsme se kvůli maličkostem, často jsme po sobě jen přestali mluvit a každý seděl v jiné místnosti. Nakonec jsme si dali pauzu, abychom si „to srovnali v hlavě“. Nevěděla jsem, co to přesně znamená, jen jsem cítila úlevu i strach zároveň. Snažila jsem se ten čas zaplnit prací a schůzkami s kamarádkami, abych doma neseděla sama a pořád nad tím nepřemýšlela. Pořád jsem ho měla ráda, ale byla jsem zraněná a nejistá, jestli se k sobě vůbec vrátíme.
Jedna noc na firemním večírku všechno změnila
V té době jsme měli v práci větší firemní akci po školení. Bylo to v hotelu za městem, se spaním na místě. Původně jsem tam ani nechtěla jet, ale představa, že budu zase sama doma a budu to pořád dokola řešit, mě nakonec donutila sbalit si věci. Na večírku jsem se seznámila s Petrem, novým kolegou z jiného oddělení. Byl milý, normální, nic nevnucoval, jen se ptal a poslouchal. Postupně se pilo, tančilo, všichni se uvolnili. Mně se najednou ulevilo, že aspoň na chvíli nemusím řešit, co bude s námi s Martinem. Byla jsem opilá, unavená a emočně úplně vyčerpaná. Skončilo to tím, že jsme s Petrem šli do mého hotelového pokoje a vyspali se spolu. Ráno jsem se probudila s těžkou hlavou a obrovským studem. Řekla jsem mu, že to nic neznamená, on to vzal a já se v duchu rozhodla, že to byla chyba, o které nikomu neřeknu.
Za pár týdnů jsme se s Martinem dali znovu dohromady. Shodli jsme se, že pauza už splnila, co mohla, a že to chceme ještě jednou zkusit. Snažila jsem se být klidnější, víc s ním mluvit a neeskalovat každou neshodu. V hlavě jsem pořád měla ten večírek a Petra, ale sama sebe jsem uklidňovala tím, že jsme spolu tehdy oficiálně nebyli. V práci jsem Petra skoro neviděla, byl v jiné budově, jiném týmu, na jiném projektu. Občas jsem ho zahlédla v jídelně nebo na chodbě, dělali jsme, že se neznáme. Tím se mi dařilo tu vinu trochu potlačovat. Říkala jsem si, že to byl úlet v těžkém období a že teď se chci soustředit na Martina.
Tajný syn, setkání v kavárně a šok
Asi půl roku po tom večírku onemocněl Martinův táta. Najednou jsme začali vídat jeho rodinu mnohem častěji, jezdili jsme tam na víkendy, pomáhali s praktickými věcmi a snažili se nějak držet při sobě. Po jedné návštěvě přišel Martin domů zaražený a řekl mi, že se s ním táta mezi řečí bavil o minulosti a omlouval se mu za chyby, které udělal. Naznačil mu, že možná někde má ještě dítě. Martin byl v šoku a začal se na to vyptávat. Po pár rozhovorech z toho vyplynulo, že opravdu existuje syn, který se nedávno ozval, a že by se s ním táta i Martin chtěli sejít. Bylo to zvláštní, ale vnímala jsem to spíš jako rodinnou záležitost, která se mě osobně nijak netýká.
Když mi pak Martin oznámil, že s tím nově nalezeným bratrem mají domluvené setkání v kavárně ve městě a že chce, abych šla s ním, brala jsem to jako samozřejmost. Věděla jsem jen, že ten kluk vyrůstal jinde a jmenuje se Petr. To jméno je tak časté, že mě nic nenapadlo. Příjmení kolegy z práce jsem si vlastně nikdy pořádně nezapamatovala. V kavárně jsme seděli u stolu, Martin byl nervózní, já taky, ale z jiného důvodu. Když vešel muž kolem třicítky a podíval se na mě, během vteřiny mi došlo, že je to ten stejný Petr z hotelu. Ztuhla jsem, udělalo se mi zle. Jemu to došlo taky. Snažila jsem se tvářit normálně, odpovídat na běžné otázky, ale bylo to velmi nepřirozené. Petr byl viditelně nervózní, koktal, uhýbal pohledem. Martin si toho samozřejmě všiml a už tam mu to začalo být divné.
Pravda vyšla najevo, vztah visí na vlásku
Cestou domů se mě vyptával, proč jsem byla tak mimo a proč se jeho bratr na mě díval tak zvláštně. Nejdřív jsem se snažila to shodit na nervozitu z celého setkání, ale sama jsem cítila, že to moc nefunguje. Doma jsem to už nevydržela a postupně jsem mu řekla všechno. Že jsem s Petrem spala během naší pauzy. Že jsem v té době netušila, kdo je. Že od toho večírku mezi námi nic nebylo a že jsem o tom nikomu neřekla. Martin byl v šoku. Chvíli křičel, pak jen seděl a mlčel, nakonec si sbalil pár věcí a odjel k rodičům. Já zůstala sama v bytě s obrovskou vinou, ale i s malou úlevou, že už nelžu.
Následující týdny byly hodně chladné. Psali jsme si jen kvůli nájmu, účtům, praktickým věcem. Každý spal jinde, atmosféra v bytě byla napjatá i ve chvílích, kdy jsme tam byli jen na chvíli. Po nějaké době mě Martin požádal o setkání v parku. Řekl mi, že ho to pořád strašně bolí, ale že si uvědomuje, že nikdo z nás tří tehdy nevěděl, o koho jde. Že je pro něj těžké to přijmout, ale nechce ten vztah zahodit. Domluvili jsme se, že pokud spolu chceme zůstat, půjdeme na párovou terapii. Tam jsme si nastavili jasná pravidla, včetně toho, že se budu s Petrem v práci vídat jen v nutných případech a spíš přes e‑mail, případně přes Martina, když to půjde. Náš vztah už není a asi nikdy nebude jako dřív. Učíme se s tím žít a pro mě je to neustálá připomínka, jak moc může jedno rozhodnutí v opilosti ovlivnit životy všech zúčastněných.
