Článek
Když Petr navrhl, že půjdeme na Silvestra k jeho bráchovi Martinovi na druhý konec města, brala jsem to jako hotovou věc. Bylo jasné, že tam i přespíme, aby se večer neřešila noční doprava. Všichni se na to těšili, mně se upřímně moc nechtělo. Martinovu partu jsem skoro neznala a představa, že se budu celou noc seznamovat, mě spíš unavovala. Nechtěla jsem ale být za tu, co kazí plány, tak jsem to nekomentovala. S Petrem jsme spolu pátým rokem a poslední měsíce mám často pocit, že jsme spíš spolubydlící než partneři. Doufala jsem, že společný Silvestr mimo náš byt nám trochu připomene, že jsme pořád pár, ne jen dva lidi, kteří spolu jen bydlí.
Silvestr, který měl vztah zachránit
Večer se rozjel docela rychle. Lidi přicházeli, hrála hudba, na stole víno a panáky. Petr se ještě před devátou zasekl s klukama u stolu, řešil fotbal, práci a historky z hospody, které jsem slyšela už několikrát. Seděla jsem tam chvíli s nimi, ale postupně jsem se cítila, jako bych tam byla navíc. Nakonec jsem se zvedla a šla do kuchyně, kde Martin chystal chlebíčky a jednohubky. Z rodinných oslav a pár společných víkendů jsme se znali, vždycky jsme si tak nějak rozuměli. Začali jsme si povídat, vyměňovali jsme si nenápadné vtípky a já si uvědomila, že mi dělá dobře, jak se mi věnuje. Uklidňovala jsem se tím, že je to jen příjemný pokec v kuchyni, když se můj vlastní přítel baví jinde.
Jak večer pokračoval, Petr byl čím dál víc opilý a hlučný, zatímco já jsem zůstala u vína a pila pomalu. V kuchyni se lidé pořád různě střídali, ale ke konci večera jsme tam s Martinem často zůstávali jen sami dva. Mezi řečí se mě zeptal, jak se mám v práci a jak nám to s Petrem klape. Nechala jsem se strhnout a začala si trochu stěžovat, že se míjíme, že jsme spolu málo a že mám poslední dobou pocit, že jsem na všechno sama. Hned mi problesklo hlavou, že tohle bych asi neměla říkat zrovna jeho bratrovi, ale on to bral klidně, nic nehodnotil, jen poslouchal a občas něco poznamenal. Cítila jsem, že mě chápe, ale zároveň trapně. Začala jsem mezi námi cítit napětí, které jsem si nedokázala přesně vysvětlit. Všimla jsem si toho a rozhodla se to ignorovat. Řekla jsem si, že to moc řeším, že je to jen tím, že je Silvestr a máme v sobě alkohol.
Napětí, které vyústilo v polibek
K půlnoci jsme všichni vyšli na balkon, šampaňské, odpočítávání, klasika. Dala jsem Petrovi novoroční pusu, ale byl už hodně opilý a v podstatě se motal. Po přípitku se hned sebral s kamarádama a seběhli před barák pouštět petardy. Zůstala jsem na balkoně s Martinem a pár dalšími lidmi, ale ti se postupně přesunuli dovnitř. Nakonec jsme tam stáli jen my dva a koukali na ohňostroj. Martin mě objal, takovým tím přátelským novoročním objetím, které ale trvalo o pár vteřin déle, než bylo nutné. Když jsme se od sebe odtáhli, podívali jsme se na sebe a ten pohled trval taky o něco déle, než by bylo normální. A pak z toho prostě vzešel polibek. Nestalo se to nijak dramaticky, jen plynule, jako by to byla samozřejmá věc. V tu chvíli jsem přesně věděla, že tohle je přes čáru, že tady je ta hranice. A stejně jsem neuhnula.
Když jsme se vrátili dovnitř, většina lidí už byla dost opilá. Dva kluci usnuli u televize, někdo ležel na zemi se psem, další řešili odvoz domů. Petr si ustlal na gauči s dekou a během pár minut usnul. Všude byl takový chaos, že si každý hleděl svého a nikdo si moc nevšímal ostatních. Napadlo mě, že bych mu měla sehnat ještě jednu deku, aby mu nebyla zima, tak jsem šla do vedlejšího pokoje. Otevřela jsem skříň a začala v ní hledat, vůbec jsem nevěděla, kde co Martin má. Po chvíli vešel dovnitř se slovy, že ví, kde deky jsou, a jednu mi podá. Mohla jsem říct, že to zvládnu sama a ať jde pryč. Neřekla jsem nic. Podal mi deku, ale místo toho, aby se otočil a odešel, zůstal stát u mě. Znovu mě políbil. A já mu dovolila zajít mnohem dál, než byl ten jeden polibek na balkoně.
Jedno rozhodnutí v zamčeném pokoji
Skončili jsme spolu v posteli v tom vedlejším pokoji. Bylo to rychlé, potichu, v té směsi alkoholu, euforie z nového roku a mé dlouhodobé potřeby pozornosti. Několikrát mi hlavou proběhlo „okamžitě přestaň, ještě to můžeš zastavit“, ale měla jsem pocit, že jsem to zničila už předtím. Jako bych si říkala, že když jsem dovolila ten první polibek, tak už je jedno, co bude dál. Nebylo. Jakmile bylo po všem, udělalo se mi fyzicky špatně. Rychle jsem se oblékla, ani jsem se na něj pořádně nepodívala. Zamumlala jsem něco ve smyslu, že to byla hrozná chyba, a on jen tiše přikývl a řekl, že o tom nemusí nikdo vědět. Na tu větu jsem musela ještě dlouho myslet.
Ráno jsem vstala s těžkou hlavou a suchem v puse, ale víc než kocovina mě bolel žaludek. Přepnula jsem do režimu „fungovat“. Uvařit kafe, pomoct s úklidem, tvářit se normálně. Snažila jsem se mluvit o běžných věcech a nepůsobit divně, jen abych od sebe odvedla pozornost. Petr se probudil, byl rozespalý a vůbec nic netušil. Objala jsem ho a on se mi omlouval, že mě včera večer nechal samotnou a že byl „za trotla“. V tu chvíli mě to bodlo tak, že jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Kdykoliv jsem se podívala na Martina přes stůl, rychle jsem sklopila oči. On to dělal stejně. Mezi námi bylo nevyřčené vědomí viny, o kterém nikdo jiný nevěděl, ale oba jsme si ho uvědomovali při každé větě, kterou jsme řekli.
Ráno poté a nepříjemná pravda
Cestou domů v tramvaji bylo zvláštní ticho. Petr si dával předsevzetí, mluvil o tom, jak začne chodit do fitka a víc plánovat společný čas, a já jen kývala. Sotva jsem vnímala, co říká. V hlavě jsem si znovu přehrávala celou noc. Snažila jsem se přesně si vybavit moment, kdy jsem tu hranici překročila a proč jsem nezastavila dřív. Postupně mi docházelo, že to není jen „úlet na Silvestra“, který můžu zamést pod koberec. Že je to signál, jak moc jsem v tom vztahu dlouhodobě nešťastná a jak málo jsem to dokázala nahlas říct. Petr o ničem neví, nic jsem mu zatím neřekla. Ale v sobě mám jasno, že tenhle Silvestr pro mě znamená jediné: buď k němu začnu být opravdu upřímná a něco s tím zkusíme udělat, nebo z toho vztahu postupně odejdu. Protože tak, jak to bylo doteď, už žít nechci.
