Po týdnu ticha mi napsal SMS bývalý. To, co poslal, jsem nečekala

Bylo pondělí večer a já stála v kuchyni, krájela zeleninu a snažila se nemyslet na nic. Týden ticha od něj se vlekl a místo úlevy to byla jen napjatá pauza. Rozešli jsme se ve zlém, bez dohody a bez rozloučení, které by dávalo smysl. Zůstaly praktické věci, které komplikovaly každý další den: dlužil mi část kauce za byt a měl u sebe moje náhradní klíče. Říkala jsem si, že to nějak vyřeším, až budu mít sílu. Telefon zazvonil na kuchyňské lince vedle prkénka a na displeji se objevilo jeho jméno. Zastavila jsem se. Byla jsem nervózní, ale zprávu jsem otevřela. Nejistota byla horší než cokoliv, co by v té zprávě mohlo být.

Čekala jsem cokoliv mezi výčitkou a slovy, že se mu stýská a že jsme to neměli vzdát. Místo toho přišla dlouhá zpráva. Omlouval se za to, jak na mě křičel. Napsal, že poslal doplatek své části kauce, klíče nechal ve schránce a moje knížky jsou v papírové tašce u dveří. Dodal, že nečeká odpověď, chtěl to narovnat a už mě nebude kontaktovat. Četla jsem to dvakrát, možná třikrát. Nebyly tam narážky, žádné „ale“, žádné podmínky, aspoň ne na první pohled. Bylo to jiné, než jak jsem ho znala v posledních měsících, kdy se nic neposouvalo. Jakmile mi došlo, co vlastně píše, přepadlo mě něco mezi úlevou a nedůvěrou. Napsal to vážně? A proč zrovna teď?

Otevřela jsem bankovní aplikaci. Mezi posledními položkami byla okamžitá platba s jeho krátkou, strohou poznámkou. Umyla jsem si ruce a sjela dolů ke schránkám v přízemí. Na dně mé schránky ležely klíče v obyčejné obálce, uvnitř lísteček s ručně psaným „promiň“. Cestou zpět jsem si všimla papírové tašky u mých dveří. Byly v ní moje knížky a pár drobností, které jsem už skoro přestala postrádat, protože jsem si to zakázala. Všechno bylo přesně tam, kde mělo být, a přesto mě to na chvíli rozesmutnilo. Ulevilo se mi, že je to vyřešené, ale zároveň mě to zabolelo. Viděla jsem ten konec najednou prakticky a jasně.

Sedla jsem si na gauč a zavolala kamarádce. Potřebovala jsem slyšet někoho, kdo mě zná a připomene mi, co chci a nechci. Vylíčila jsem jí to celé, včetně toho lístečku a tašky. Poslouchala a pak řekla, ať odpovím stručně a držím hranice, když jsem je konečně nastavila. Připomněla mi, kolik večerů jsme strávily probíráním stejných scénářů, jak jsme vysvětlovaly pořád ty samé věci, a jak jsem pak stejně neměla pocit, že mě někdo slyší. „Můžeš uznat, že tohle udělal správně, a přitom dál v kontaktu nepokračovat,“ řekla. Pomohlo mi, že mě nepeskovala ani to nevyhrocovala. Ujasnila jsem si, že nechci další dlouhé diskuse o tom, co kdo myslel a proč se to nepovedlo. Měla jsem potřebu to uzavřít i sama vůči sobě, bez dramat a bez dalšího rozebírání.

Napsala jsem mu krátkou zprávu, že peníze dorazily, věci mám, děkuji za omluvu a že zůstáváme u toho, že si psát nebudeme. Chvíli jsem se na ta slova dívala. Nebylo v nich nic navíc, žádná výzva, na kterou by se dalo navázat. Odeslala jsem to a v telefonu si jeho kontakt umlčela. Ne proto, že bych se bála, že napíše, ale kvůli sobě, abych se k tomu při každém pípnutí znovu nevracela. Klíče jsem položila do misky u dveří. Tašku jsem uklidila do police, jako by šlo o běžné přesunutí věcí, ne o uzavření něčeho důležitého. V kuchyni jsem dovařila večeři, snědla ji bez televize a pak jsem si šla dát sprchu. Večer byl tišší než jindy, ale nebyl prázdný. Nebála jsem se toho, co přijde, a neměla jsem ani potřebu něco zachraňovat.

Když jsem šla spát, neměla jsem v hlavě seznam otázek, které nemají odpovědi. Neměla jsem chuť mu ještě něco psát, nic vysvětlovat ani se omlouvat za to, že jsem se ozvala málo nebo moc. Bylo to prosté: udělali jsme pár kroků, které jsme měli udělat už dávno, a pohlídala jsem si, aby se tím neobnovilo něco, co nechci. Ráno jsem po cestě do práce míjela schránky a nenapadlo mě sejít dolů a zkontrolovat je, jen tak pro jistotu. Ten malý návyk zmizel. Možná je to jen detail, ale pro mě to znamenalo hodně. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila klidně a ten klid nebyl závislý na tom, co udělá nebo neudělá někdo druhý.