Článek
Ráno vypadalo jako každé jiné. Vypravovala jsem děti do školy, hledala jejich batohy, uklidňovala hysterii kvůli zapomenutému penálu. Do toho jsem v hlavě pořád počítala hodiny do poledne, kdy mám být na úřadu práce. Bylo mi z toho fyzicky špatně, žaludek stažený, ruce se mi trochu třásly. Celý dospělý život pracuju, brala jsem směny navíc, brala jsem, co bylo, a najednou mám jít žádat o pomoc. Po krachu firmy nám chybí jeden celý plat, to je prostě fakt, ale stejně mám pocit, že dělám něco špatně. Sama sobě si opakuju, že tam jdu jen na přechodnou dobu, než si něco najdu, ale pořád se cítím trapně, jako bych selhala.
Poprvé v čekárně, kde jsem cizí
Na úřad přijdu radši o půl hodiny dřív. Potřebuju mít jistotu, že nic nepropásnu, tak si hned beru pořadový lístek a sedám si na tvrdou židli v čekárně. Sedí tam pár lidí, někteří vypadají, že tohle místo dobře znají, baví se mezi sebou, orientují se v těch nástěnkách a cedulích. Já se mezi nimi cítím cizí a provinile, jako bych se sem vetřela omylem. V hlavě si opakuju, co chci říct: kolik let jsem pracovala, že jsem nikdy nebyla dlouhodobě nemocná, že se nesnažím nic obejít. Ještě doma jsem pročítala stránky úřadu, seznam dávek a podmínek, ale po dvaceti minutách se mi to všechno pomotalo dohromady. Tak tady sedím s deskami plnými výplatních pásek a doufám, že když uvidí, že jsem makala, budou se mnou jednat aspoň trochu lidsky.
Když se na displeji rozsvítí moje číslo, leknu se. Zvednu se a jdu k přepážce za paní, která se na mě ani pořádně nepodívá, jen natáhne ruku po papírech. Představím se, podám jí vyplněnou žádost, výpověď z práce, potvrzení o zaměstnání a začnu jí krátce vysvětlovat, co se stalo s firmou a proč jsem tady. Ona jen kývne, nic na to neřekne, začne psát do počítače a ptá se mě strohými větami, bere mě jen jako další řádek v tabulce. „Poslední zaměstnání, datum nástupu, datum ukončení, čistá mzda,“ diktuje spíš sama sobě než mně. Snažím se mluvit věcně, nebrečet, nevysvětlovat zbytečně moc, ale uvnitř mě štve, že jí je úplně jedno, jak dlouho a jak tvrdě jsem pracovala. Připadám si tam najednou menší, než jsem si myslela, že budu.
Otázka úspor, která mě úplně rozloží
Pak přijde otázka, které jsem se bála. „A proč nemáte větší úspory?“ zvedne ke mně oči, poprvé za celou dobu. Skoro se zakoktám, i když jsem tuhle větu čekala. Vysvětluju, že jsme zrovna platili nedoplatek za energie, že se nám rozbilo auto, bez kterého se partner do práce nedostane, a že děti něco stojí, i když se snažíme šetřit, kde to jde. Jak to říkám nahlas, připadám si, jako bych se vymlouvala. Ona jen suše poznamená, že „člověk by měl myslet dopředu“ a že „práce je přece všude dost“. V tu chvíli mám chuť jí říct, že jsem poslední roky byla víc v práci než doma, že jsem brala soboty, neděle, svátky, abychom právě něco našetřili. Jenže část těch peněz padla na věci, které si člověk nevybere. Nakonec to spolknu, protože nechci být ta protivná, co se hádá. Sedím tam a mlčím a je mi trapně za svůj vlastní život.
Po chvíli mi oznámí, že na podporu v nezaměstnanosti nárok mám, ale částka bude výrazně nižší, než jsem si podle hrubého výpočtu představovala. Vysvětluje, že se to bere z průměrného čistého výdělku za poslední měsíce a že jim to tak vyjelo v systému. Čísla, procenta, od kdy do kdy. Pak jen tak mezi řečí dodá, že kdybychom si chtěli žádat o příspěvek na bydlení nebo doplatek, stejně na něj nejspíš nedosáhneme, protože partnerův plat nás podle tabulek „přesahuje limit“ asi o pět set korun. Zkouším jí říct, že po zaplacení hypotéky, poplatků a kroužků dětem nám skoro nic nezůstane, ale ona jen pokrčí rameny a zopakuje, že takhle je nastavený zákon a že s tím nic neudělá. V tu chvíli mi definitivně dochází, že jí je jedno, jak reálně žijeme, zajímá ji jen číslo, které má před sebou na monitoru.
Ponížení, telefon domů a tvrdé počty
Když vyjdu z budovy, cítím se hrozně. Všechno proběhlo slušně, bez křiku, a přesto se cítím ponížená. Sednu si na lavičku před úřadem a pár minut jen koukám před sebe, snažím se uklidnit. Nakonec vytáhnu mobil a zavolám partnerovi. Řeknu mu všechno od začátku do konce, každou větu té paní, každé „nedosahujete“, „přesahujete“ a „takto to je“. Omlouvám se mu, že jsem nic „nevybojovala“, i když rozumově vím, že nebylo co. On se mě snaží uklidnit, říká, že to nějak zvládneme, ať si to neberu osobně. Jenže mně se v hlavě pořád vrací to, jak pokrčila rameny, a věta o tom, že práce je přece všude dost. Zavěsím a cítím se ještě unavenější než ráno.
Večer sedíme u stolu s papírem, tužkou a kalkulačkou a přepočítáváme, kde ještě můžeme ušetřit. Odškrtáváme položku po položce, přemýšlíme, co dětem vysvětlit a jak rychle si musím najít něco nového. Cítím strach a hořkost zároveň. Roky poctivé práce, přesčasy, svátky, víkendy, kdy jsem děti viděla jen před spaním, jsou pro tenhle systém úplně bezcenné. Nikde se nepočítá, že jsem se snažila, že jsem se nikdy nevyhýbala práci. Na úřadě je jim jedno, jestli jsem dřela, nebo nedělala nic, důležité je jen to, jestli se vejdeme nebo nevejdeme do jejich tabulek. V duchu si řeknu, že udělám všechno pro to, abych si našla práci co nejdřív. Nejen kvůli penězům, ale i proto, abych už nemusela sedět naproti někomu, komu jsem jako člověk úplně lhostejná.
