Článek
Sedíme s partnerem v pobočce banky u stolu plného papírů a já mám pocit, že už jsem úplně vyčerpaná. Máme za sebou měsíce hledání bytu, domlouvání prohlídek, neshod s realitkou a pak věčné výpočty, co si vlastně můžeme dovolit. Teď přede mnou leží smlouva, čísla, sazby a fixace. Bankéř nám trpělivě vysvětluje poslední detaily. Většinu z toho už jsem slyšela, jen v trochu jiné podobě. Přikyvuju, ptám se jen na to nejnutnější a v duchu už jsem dávno v tom našem budoucím obýváku. Představuju si, jak tam konečně bydlíme, nemusíme každý rok řešit, jestli nám majitel zvedne nájem nebo vypoví smlouvu. Nejvíc mě žene představa, že budeme mít klid. Důležité je pro mě i vědomí, že se nebudeme muset pořád stěhovat a že peníze, které posíláme pryč, jdou do něčeho, co je naše.
Jedna věta, která všechno změnila
Když podepisujeme poslední listinu, bankéř se spokojeně usměje a řekne něco ve smyslu, že tímhle je všechno hotové a úvěr je definitivně sjednaný. V té chvíli se mi opravdu uleví. Mám pocit, že jsme po dlouhé době u konce a konečně můžu přestat řešit termíny, podklady a potvrzení. Atmosféra se trochu uvolní, on vede krátký nenucený rozhovor, ptá se, kdy se stěhujeme, a já to beru jako signál, že už jde opravdu jen o formalitu. Skoro v žertu se zeptám, jestli nás teď ještě může něco nemile překvapit, když už je všechno podepsané. Očekávám něco jako: „Ne, teď už máte klid, jen plaťte splátky.“ Prostě takové to potvrzení, že jsme to zvládli. Vůbec mě nenapadne, že v tu chvíli zazní informace, která mi úplně změní pocit z celé situace.
Bankéř se jen mírně pousměje, skládá papíry do desek a mezi řečí řekne, ať počítáme s tím, že po skončení pětileté fixace se může splátka zvednout o pár tisíc. Klidně i o několik tisíc, podle toho, kam se pohnou sazby. Na chvíli mám pocit, že jsem se přeslechla. Zastavím se v půl pohybu a znovu se ho zeptám, jestli to myslí vážně. On se na mě podívá trochu překvapeně, že mě to zaskočilo, a začne to rozvádět technicky – jak funguje trh, že se sazby mění nahoru a dolů, že teď máme relativně slušnou sazbu, ale za pět let může být situace jiná. Mluví klidně, profesionálně, jako by to byla naprosto samozřejmá věc. Jenže v mojí hlavě zůstane z celého jeho výkladu jediná věta: že můžeme klidně platit třeba o třetinu víc.
Když jistota zmizí během pár vět
Začnu se vyptávat, proč nám to takhle konkrétně neřekl už dřív, když jsme spolu počítali, kolik budeme každý měsíc splácet a jak to zapadne do našeho rozpočtu. Mám v hlavě naše večery nad tabulkami, kdy jsme posouvali částky za jídlo a volný čas, aby nám to vyšlo. On mi odpoví, že to říkal, ale spíš obecně, že vždycky upozorňuje na to, že po skončení fixace se sazba může změnit. A že nikdo neví, jak to bude za pět let, takže by bylo nefér slibovat konkrétní čísla. Cítím, že v tom není zlý úmysl. Je v tom svém pracovním režimu, používá naučené fráze, snaží se být korektní. Přesto mám pocit, že mi během pár vět vzal pocit nové jistoty, který jsem si právě začala užívat. Najednou si nejsem vůbec jistá, jestli jsme na sebe vzali závazek, který opravdu zvládneme.
Když vyjdeme z banky, partner to bere daleko klidněji. Řekne něco jako: „Hele, za pět let budeme snad brát víc, něco našetříme, nějak to půjde.“ Já ale v hlavě rychle přepočítávám, co by s naším rozpočtem udělalo těch pár tisíc navíc každý měsíc. Vybavuje se mi, jak jsme si počítali rezervu, kam až můžeme jít, aby nás to úplně nedostalo do finančních problémů. Původně jsme měli v plánu jít po bance na večeři a trochu to oslavit. Nakonec se jen zastavíme na kafe. Sedíme naproti sobě, on mi povídá, že je zbytečné se tím trápit teď, když to stejně neovlivníme. Já ale cítím potřebu o tom mluvit, představit si ty scénáře, abych se uklidnila. On už by to nejradši uzavřel, má pocit, že to zbytečně „hrotím“. Tak tam chvíli sedíme, každý zabraný do svých myšlenek. Oslava se nekoná.
Jak znovu hledáme pocit kontroly
Večer doma vytahuju notebook a otvírám tabulku, kterou jsem si dřív dělala – náš rozpočet po jednotlivých kategoriích, všechno pečlivě rozpočítané. Přidám do sloupce splátek částku vyšší o pět tisíc a dívám se, co to udělá. Vidím, že by to znamenalo osekat dovolené, větší nákupy, možná odložit plány na novou kuchyň nebo větší opravy. Najednou to není jen nějaké „uvidí se za pět let“. Má to konkrétní podobu. Partner se ke mně po chvíli přidá, sedne si vedle mě a začneme se bavit, co by šlo omezit jako první. Chvílemi se shodneme, chvílemi se pohádáme, protože pro každého z nás je důležité něco jiného. Z původního nadšení z vlastního bytu se stává spíš uvědomění, že jsme na sebe vzali velký závazek, kterému úplně nerozumíme a teprve se učíme, co všechno obnáší.
Nakonec se ale nějak uklidníme a domluvíme se, že začneme každý měsíc odkládat aspoň menší částku navíc na spořicí účet. Shodneme se, že teď nebudeme dělat žádné velké výdaje, jako je nové auto nebo drahé vybavení do bytu, i když bychom si to oba přáli. Ten plán není dokonalý, ale dává mi pocit, že nad tím máme aspoň nějakou kontrolu. Druhý den jedu sama na předem domluvenou prohlídku našeho budoucího bytu. Procházím místnosti, koukám, kam dáme postel a kde asi jednou bude stát stůl. Radost se mi vrací, ale už není tak bezstarostná jako předtím. Pořád si vybavuju ten včerejší rozhovor v bance. Uvědomuju si, že ten den pro mě nebyl jen podpis papíru, ale okamžik, kdy mi poprvé opravdu došlo, co znamená mít hypotéku – a že jistota, po které jsem tolik toužila, je spojená s povinnostmi, se kterými se teprve učím vyrovnat.
