Článek
K brigádě kurýra jsem se dostal docela náhodou. Potřeboval jsem peníze na nájem a nějakou rezervu, zároveň jsem měl zkouškové a hodilo se mi, že si můžu směny naplánovat mezi učením. Na pohovoru mi jen tak mezi řečí řekli, že před Vánoci je to „trochu náročnější“, ale nepřišlo mi to nijak hrozné. Říkal jsem si, že to spíš jen přehánějí, aby si vyfiltrovali slabší povahy. První den na depu mi ale rychle ukázal, jaká ta práce doopravdy je. Všude balíky, lidi pobíhali sem a tam se čtečkami, dispečer křičel čísla tras a nikdo neměl čas mi cokoli pořádně vysvětlit. Stál jsem tam s vestou a pocitem, že jsem spíš překážka. Už tehdy mi došlo, že klidná brigáda to nebude, ale přišlo mi trapné hned na začátku přiznat, že jsem z toho nervózní.
První rána v depu a realita práce
Ráno jsem na depo jezdil po šesté. Sotva jsem rozlepil oči, už jsem běžel do haly, kde na mě čekal seznam zásilek a přidělená dodávka. Podle toho seznamu jsem si naházel do auta balíky na svou trasu. Teoreticky se to dá poskládat chytře, ranní zásilky k zadním dveřím, zbytek dál, ale v praxi to vypadalo jinak. Pořád se na něco čekalo – systém spadl, někdo blokoval rampu, nějaký balík chyběl. Do toho nás honil povinný čas odjezdu, takže z „pečlivého skládání“ se stalo házení krabic, jen aby už byly v autě. Už při odjezdu jsem byl ve stresu, protože jsem věděl, že jsem v časovém skluzu a že na lidi budu zvonit později, než by chtěli.
Jedna z prvních situací, která mě opravdu zasáhla, byla v paneláku kousek od centra. Vezl jsem tam větší krabici s dětskými hračkami. Podle systému měla být doručená už včera, ale na depu se balík nestihl naložit, takže se to posunulo na dnešek. Byl 23. prosinec. Když paní otevřela, bylo vidět, že je rozčilená už předem. Jakmile jsem řekl, že jsem z kurýrní služby, spustila. Že jsem jí zkazil Vánoce, že dítě nebude mít dárek pod stromkem, že jsme neschopní a že jí v e‑shopu slíbili doručení do 22. Snažil jsem se jí vysvětlit, že zpoždění vzniklo už na depu a že nás je málo na takové množství zásilek, ale bylo to úplně zbytečné. Balík mi skoro vytrhla z ruky, něco ještě zaklela a práskla dveřmi. Stál jsem na chodbě s prázdnýma rukama a pocitem, že jsem osobně někomu pokazil svátky. Od té doby jsem začal spěchat ještě víc a s každým dalším zvonkem jsem byl napjatější.
Když se práce mění v nárazník frustrace
Další den jsem vezl zásilku na okraj města, kde vyrostly nové řadovky. Navigace si s tím místem vůbec nevěděla rady, ulice končily v polích a čísla domů neseděla. Když jsem to po pár minutách hledání vzdal, zavolal jsem zákazníkovi, že jsem někde poblíž a potřebuju navést. Místo „jasně, už jdu“ jsem ale slyšel výbuch. Že si z něj dělám srandu, že určitě sedím někde na pumpě a nechce se mi jezdit „až na konec světa“, že to má s kurýry pokaždé stejné. Snažil jsem se mu popsat, kde přesně jsem, ale byl naštvaný a bral to jako mou neschopnost. Když za chvíli vyšel z jedné z těch stejných řadovek, vůbec se na mě nepodíval. Bez pozdravu mi vytrhl balík, hodil mi do ruky bankovku, ani nepoděkoval a otočil se zpátky. Cestou k autu jsem si říkal, proč má část lidí pocit, že člověk v té reflexní vestě je někdo, na kom si můžou beztrestně vybít vztek.
Silný moment pro mě byl i jeden větší balík do kanceláře ve starším domě v centru. V systému byla jen adresa a telefon, žádná poznámka o výtahu nebo něčem podobném. Až na místě jsem zjistil, že mě čeká čtvrté patro bez výtahu a úzké schody. Krabice byla těžká, ale nebylo moc na výběr. V půlce cesty mi začal vibrovat mobil – jednou dispečer, podruhé jiný zákazník, který chtěl vědět, kdy přesně přijedu. Připadalo mi, že se ode mě čeká, že budu na třech místech najednou. Když jsem se konečně dostal k recepci, slečna si balík prohlédla a jen proto, že měl trochu naražený roh, ho odmítla převzít. Řekla, že to určitě vzniklo „u kurýra“ a že si to nevezmou na zodpovědnost. Věděl jsem, že to teď ponesu zase čtyři patra dolů a pak zpátky na depo. V tu chvíli jsem měl fakt chuť se otočit, odložit vestu a už nepřijít.
Mezi drobnou lidskostí a rozhodnutím skončit
Mezi tím vším se ale objevily i chvíle, které mi aspoň trochu zvedly náladu. Třeba jeden starší pán na sídlišti, kterému jsem vezl balík s knihami. Otevřel, podíval se na mě a hned se zeptal, jestli nechci na chvilku dovnitř, že vypadám úplně vyčerpaně. Dal mi hrnek horkého čaje a řekl něco v tom smyslu, že před Vánoci si to vždycky nejvíc odnesou ti poslední v řadě. Popřál mi, ať to ve zdraví přežiju. Strávil jsem u něj možná pět minut, ale udělalo to velký rozdíl. Najednou jsem měl pocit, že jsem pro někoho normální člověk, ne jen další „kurýr, co zase jede pozdě“.
Večer jsem se na depo vracel s hlavou plnou všech těch zážitků. V autě rozházené krabice, na čtečce pár nedoručených zásilek, za sebou celý den běhání po schodech. V šatně jsme se s ostatními bavili o tom, co kdo zažil, a rychle jsem zjistil, že podobné historky má skoro každý. Někdo na něj začal křičet kvůli dvaceti minutám zpoždění, jiný musel tahat lednici do třetího patra sám, protože „to přece máte v popisu práce“. Domů jsem přijel úplně vyřízený a v duchu rozhodnutý, že předvánočního kurýra už dělat nechci. Ten tlak, očekávání lidí a způsob, jakým si na nás často vybíjejí stres, je na mě moc. Na druhou stranu mi to hodně změnilo pohled na lidi na druhé straně dveří. Od té doby, když ke mně někdo přijede s balíkem, snažím se být co nejvíc v klidu, poděkovat, usmát se. Protože vím, že má za sebou celý den, o kterém většina z nás nemá ani tušení.
