Článek
Když mi začátkem prosince volal vedoucí z hotelu, kam občas chodím na brigádu, hned mi došlo, o co půjde. „Potřebujeme lidi na svátky, hlavně na Štědrý den, nikomu se nechce,“ řekl mi do telefonu. Chvíli jsem mlčela, v hlavě rychlý přepočet peněz a představa domova, kde se už týdny obcházíme s rodiči po špičkách. Nakonec ze mě vypadlo, že jo, že můžu. On se zaradoval, já mobil položila a měla smíšený pocit – trochu úlevu, že z té rodinné dusné nálady uteču, a trochu trapno z toho, že budu na Vánoce uklízet cizí pokoje. Ráno 24. prosince přijdu do hotelu, na chodbě už hrají koledy z reproduktorů a na recepci se všichni usmívají spíš ze slušnosti. V šatně si obleču uniformu, utáhnu zástěru, do kapsy strčím rukavice, nadechnu se a v duchu si řeknu, že to prostě tři dny vydržím.
Jak vypadají vánoční pobyty doopravdy
Dopoledne dostanu přidělené patro a v ruce držím seznam pokojů, které mají ten den odjezd. Všechno je naplánované na minuty, po obědě se má hotel zase zaplnit. První je rodina s dětmi po „vánočním pobytu“. Odemknu a na prahu se zarazím. Všude drobky, kousky jídla, šlápoty od čokolády po koberci, rozlámané ozdoby po zemi, vana plná promočených ručníků. Na stole rozteklá čokoláda, která už stihla zaschnout. V duchu zakleju, ale zavřu za sebou dveře a strčím si do ucha jedno sluchátko s koledami, které tu hrají celý den dokola. Vím, že jestli se zaseknu u jednoho pokoje, nestihnu zbytek a akorát mi to někdo připomene. Tak jedu systémem – talíře, koše, povlečení, vysavač, koupelna. Po chvíli už ani nevnímám, jak to ráno vypadalo, jen mě bolí záda a ruce.
Odpoledne máme krátkou poradu. Manažer nám říká, že přijede víc „romantických balíčků“ pro páry a že máme být extra diskrétní. „Radši zbytečně neotvírat, jen když máte jistotu, že je pokoj prázdný,“ opakuje několikrát. Mně se při tom trochu zvedá obočí, ale nic neříkám. Za pár hodin mám pocit, že jsem na nějaké zvláštní směně. Z recepce mi volají, že si z jednoho pokoje stěžují sousedi na hluk, a ať tam zajdu „nenápadně zkontrolovat“. Stojím před dveřmi, zaklepu a trochu tišeji než normálně řeknu: „Dobrý večer, housekeeping, omlouvám se, že ruším.“ Otevře mi rozesmátý pán v županu, za ním pobíhá žena v prádle. Opakuju tu naučenou větu o tom, že se sousedi ozvali, a jestli by se mohli trochu ztišit. Snažím se jim dívat jen do obličeje, ne na postel ani jinam, a po jejich přikývnutí rychle zase mizím. Už tehdy je mi z toho nuceného zdvořilého tónu nepříjemně, ale jedu dál. Když ten pár večer odjede a já jdu uklízet, najdu na stolku intimní kosmetiku, na zemi obaly od kondomů a na posteli ulepené skvrny. Sklízím to do pytle a říkám si, že tahle představa „romantiky“ má k běžné realitě hodně daleko.
Když se sváteční atmosféra mění v zápach
Na Štědrý den večer už se těším aspoň domů do postele, ale manažer mě v šatně zastaví, jestli bych mohla zůstat dýl, že kolega z nočního úklidu volal, že nestíhá. V hlavě mi proběhne, že stejně nemám plánovanou žádnou večeři ani dárky, tak jen přikývnu. V hotelové restauraci zrovna běží firemní vánoční večírek, lidi pijí, smějí se, někdo se pokouší zpívat do hudby. Krátce po desáté za mnou manažer zase přijde, že na jedné chodbě prý někdo zvracel a kolegyně má zrovna jiný zásah. Tak beru kbelík, hadr, čisticí prostředek a jdu. Na místě mě praští do nosu smrad, na koberci rozteklá hromada, kolem špinavé šlápoty. Klečím tam v gumových rukavicích, snažím se to dostat z toho koberce, do toho z reproduktorů hraje „Purpura“. V tu chvíli mi to celé přijde úplně mimo. Zvedá se mi žaludek z toho, co mám před sebou, a zároveň z toho, jak se všichni nahoře tváří, že prožívají sváteční večer.
První svátek vánoční uteče bez nějaké větší pauzy. Ráno odjezdy, převlékání postelí, doplňování minibaru, večer příjezdy dalších hostů. Všude se povídá o tom, kdo měl jaké dárky, já hlavně počítám hodiny do chvíle, kdy se konečně vyspím. Druhý svátek už vstávám s pocitem, že jsem v hotelu bez přestávky. Říkám si, že mě nic nepřekvapí. Dopoledne mi ale volají z recepce, že si jeden host stěžuje, že mu pokoj nikdy pořádně neuklidíme, a chce, aby se to teď „konečně dalo do pořádku“. Jdu tam s lehkým napětím, co mě čeká. Odemknu a v první chvíli nevěřím vlastním očím. Talíře se zbytky jídla zastrkané pod postelí, špinavé prádlo rozházené po celé zemi, na stole vysypaný popelník, který si musel přinést z balkonu, i když je pokoj nekuřácký. V koupelně kapky po zemi, zacákané zrcadlo, odpadkový koš přecpaný až po okraj. Stojím tam pár vteřin, než se ve mně zase sepne ten pracovní režim. Cítím v sobě nespravedlnost i znechucení, ale začnu uklízet, protože vím, že kdybych mu něco řekla nebo si jen dovolila poznámku, skončí to stížností na mě.
K večeru 26. prosince konečně odevzdávám kartu od pokojů a v šatně ze sebe sundávám uniformu, kterou mám na sobě už třetí den v kuse. Ruce mám rozpraskané od chemikálií, nehty zničené od rukavic, v hlavě mi běží jednotlivé scény z pokojů, které jsem za ty dny prošla. V tramvaji cestou domů koukám z okna na rozsvícené byty, někde ještě hoří svíčky a možná se zpívají koledy. Do toho mi v mobilu naskakují fotky známých, jak sedí u stromku, všichni se usmívají a popisy typu „nejkrásnější Vánoce“. Uvědomuju si, jak velký rozdíl je mezi tím, jak ty svátky vypadají na fotkách, a tím, jak vypadají ve skutečnosti za zavřenými dveřmi hotelových pokojů. V hlavě si dělám poznámku, že příště si buď na svátky dám pauzu, nebo si aspoň nebudu dělat žádné iluze o tom, jak moc „sváteční“ tenhle provoz vlastně je.
