Článek
Ráno přicházím do skladu ještě za tmy. V hale už to hučí, pásy jedou, lidi běhají s balíky sem a tam. Vím, že před Vánoci se jede na doraz, takže si ani nevytahuju hrnek s kávou, jen si ji rychle naliju u automatu. Na obrazovce naskočí moje trasa a číslo zásilek. Stačí jeden pohled a je mi jasné, že to bude další den, kdy budu večer rád, že si můžu zout boty. Napětí je znát na všech. Všichni to berou jako samozřejmost, že musíme jet rychleji, než je nám vlastně příjemné. Nechci být ten, koho bude vedoucí řešit, že nestíhá, takže prostě nic neříkám a jdu k autu.
Když čísla nesedí a čas utíká
Začnu nakládat dodávku. Skener pípá jednu zásilku za druhou, čárové kódy, adresy, všechno se mi slévá dohromady. Bedny se vrší, postupně mizím v autě mezi krabicemi, až je to skoro ke stropu. Když jsem skoro hotový, čísla mi nesedí. Jeden balík chybí. Zavolám na vedoucího a on na mě od dveří houkne, ať to prostě dořešíme večer, že není čas to teď hledat. Vím, že ten balík nejspíš někdo založil do špatné klece, stává se to. Na jazyku mám, že by bylo lepší ho najít hned, ale polykám to, protože by to znamenalo dalších deset dvacet minut hledání. Zavřu dveře dodávky s lehkým pocitem viny. Už hned ráno vím o problému, který budu možná večer řešit.
Vyjíždím z depa do ranní špičky. Plánovací aplikace mi ukazuje časy doručení, jako by žádné kolony neexistovaly. U některých adres je napsané okno, které by se dalo zvládnout možná v noci, ale ne teď. Ještě ani nejsem na městském okruhu a už mi volá dispečerka, že první balík musí být doručený do desíti, protože jí volal zákazník, že si na něj vzal volno v práci. Do telefonu jí řeknu, že to zkusím, i když ví, že to stejně moc neovlivním. Snažím se prokličkovat k té adrese mezi auty a semafory, ale hodiny běží. Vím, že když přijedu o deset minut později, ten člověk už bude naštvaný, i když za to ty kolony nemůžu. V hlavě mi naskočí seznam dalších adres a začnu automaticky přemýšlet, kde budu muset zrychlit, co spojit, kde risknout horší parkování, jen abych se vůbec přiblížil tomu, co mi plán ukazuje.
Mezi naštvaným zákazníkem a sušenkou
U jednoho domu mi otevře pán, sotva stačím pozdravit, a už na mě vyjede, že „to tady mělo být už včera“ a že on není povinen na nás čekat. Podám mu balík a snažím se klidným hlasem vysvětlit, že balíků je opravdu hodně a že se to prostě všechno nestíhá tak, jak by si lidi představovali. Pán ale pokračuje, jako bych mohl osobně za celou firmu, za systém, za dopravní zácpy. V hlavě si říkám, že by bylo fajn mu říct, jak to opravdu vypadá, ale držím se, protože vím, že kdybych se hádal, hned by volal na linku a psal stížnost. Když za sebou zabouchne dveře, zůstane po něm jen ticho na chodbě a ve mně směs vzteku a bezmoci. Ale nestihnu se v tom moc hrabat, kouknu na hodiny a běžím zpátky k autu, protože další adresy čekají.
O pár zastávek dál je situace úplně jiná. Otevře mi starší paní, omlouvá se, že jí to trvalo, že si musela dojít pro brýle. Je vidět, že se na balík těšila. Vypráví mi, že je to pro vnučku k Vánocům a že doufá, že to ještě stihne zabalit. Podává mi dýško, já ho odmítám, ona mi nutí aspoň sušenku a ptá se, jestli nechci čaj, když tak běhám celý den venku. Musím odmítnout i to, protože v hlavě vidím další zastávky a červené časy doručení v aplikaci. Ale jen to, že se na chvíli zastaví, poděkuje a usměje se, mi zvedne náladu. V takových chvílích si znovu uvědomím, že pro někoho ten balík není jen krabice, ale kus něčeho, na co se těší už několik týdnů.
Únava, neviditelná práce a tichá vina
Odpoledne už cítím každé zvednutí krabice. Záda i ruce bolí, člověk to přestane vnímat jen jako únavu a spíš jako něco, co k té práci prostě patří. V dodávce je čím dál větší nepořádek z obalů a papírů, mezi sedadly poházené cedulky, prázdné fólie. Někteří lidi mi neberou telefony, i když mají sledování zásilky a vidí, že jsem skoro u nich. Zvoním, nikdo doma. Do systému přibývají nedoručené zásilky, které budu večer vysvětlovat. Volám zpátky na depo a ptám se, co s tím, ale odpověď je pořád stejná: zkusit to znova, pokud to stíhám, nebo to vrátit. Přepínám se do režimu, kdy už skoro nepřemýšlím. Jen jezdím, zvoním, podepisuju. Místy mám pocit, že pro většinu lidí nejsem člověk, jen někdo v bundě s logem firmy, co má doručit krabici a jít zase dál.
K večeru se vracím do skladu. Přede mnou je ještě vykládka auta, třídění, papírování a vysvětlování, proč některé balíky zůstaly v dodávce. Na chodbě se ještě na chvíli řeší ten ranní chybějící balík. Nakonec se ukáže, že byl opravdu založený ve vedlejší kleci, přesně jak jsem si myslel. Tentokrát to za mnou nepůjde, ale spíš než úlevu cítím takovou prázdnotu z toho, že jsem to ráno zase spolknul a nechal to být. Vedoucí všechno zapíše do systému a mezi řečí poznamená, že zítra toho bude zase víc, protože se blíží Štědrý den. Odevzdám klíče a skener, nechám dodávku na dvoře a dojdu na tramvaj.
V tramvaji sedím u okna, koukám na rozsvícená světla a lidi s taškami a dárkovými balíčky. Přemýšlím, jak většina z nich vidí jen to, jestli balík přišel včas, nebo ne. Nevidí ten ranní chaos, zmatky v depu, nerealistické plány, kolony, ani to, co si člověk nese v hlavě domů. Jsem úplně vyčerpaný, mám pocit, že bych usnul ještě dřív, než dojdu do sprchy. Zároveň ale někde vzadu v sobě cítím malý dobrý pocit z toho, že i když to tak nevypadá, touhle prací lidem dělám radost. A doufám, že občas si někdo, kdo roztrhne balicí papír a sáhne po tom, co jsem mu dneska přivezl, na vteřinu vzpomene, že za tím byl konkrétní člověk, který celý den běhal jen proto, aby to stihl.
