Článek
Na ten kurz jsem narazila náhodou, jednou večer jsem zase projížděla internet mezi prací a dalším dílem seriálu. Byla zima, po rozchodu pár měsíců a já jsem měla pocit, že se můj život smrsknul na kancelář, byt a Netflix. Lyžovat jsem nikdy pořádně neuměla, ale vždycky jsem si říkala, že bych to chtěla zkusit. Tak jsem prostě vyplnila přihlášku, zaplatila zálohu a pak už mi bylo hloupé to odvolat. Jela jsem sama, říkala jsem si, že aspoň nebudu nikomu na obtíž. Když jsem přijela na chatu a viděla, jak většina dorazila v párech nebo partách, trochu jsem se stáhla. Připadala jsem si cizí a nejistá a moje hlavní přání bylo nějak ten týden přežít a umět na konci aspoň sjet modrou sjezdovku bez paniky.
Instruktor, kterého jsem si neplánovaně pustila blíž
Hned první den na svahu nás rozdělili do skupinek podle toho, jak kdo uměl. Mně přidělili instruktora Petra, takového uvolněného třicátníka, který pořád vtipkoval a očividně byl na svahu doma. Od začátku si mě všímal víc než ostatních. Pomáhal mi s vázáním, upravoval mi hůlky, chválil mě i za malé pokroky, kterých by si podle mě nikdo jiný ani nevšiml. Nejprve jsem to brala jako profesionální milý přístup, ale postupně mi došlo, že na ostatní takhle pozorný není. Všímala jsem si, že na mě občas koukne o trochu déle, že mě hledá očima, když někdo něco volá. Trochu mi to lichotilo. Po delší době jsem měla pocit, že jsem pro někoho zajímavá, že si mě někdo všímá víc než jen z povinnosti.
Večer po prvním dni jsme po večeři seděli v hospodě. Většina skupiny se pomalu vytratila, lidi byli unavení ze svahu a šli spát. Já jsem zůstala sedět u baru, nechtělo se mi hned na pokoj, měla jsem v sobě takový zvláštní neklid. Petr si ke mně přisedl, objednal nám panáky a začali jsme se bavit. Nejdřív o práci, o městě, odkud kdo je, pak se to stočilo i na vztahy a rozchody. Řekla jsem mu, že jsem tady sama po rozchodu a že jsem se cítila ztracená. On na to reagoval tak, že mě obdivuje, že jsem se sebrala a jela sama. Působilo to, jako by mě viděl silnější, než se sama vnímám. Když mě pak doprovázel k pokoji, letmo mě objal. Ten dotyk mě zaskočil, ale neodtáhla jsem se. Byla jsem spíš ráda, že o mě někdo takhle stojí.
Když „extra servis“ přeroste v otevřené tajemství
Další dny se to mezi námi nějak přirozeně prohlubovalo. Na svahu mi věnoval víc času než ostatním, vysvětloval mi věci ještě jednou, zůstával se mnou o kousek déle. Občas jsme se „jakože“ ztratili kvůli individuálnímu tréninku. V tu chvíli jsem to brala jako plus, říkala jsem si, že aspoň budu mít fakt intenzivní výuku. Postupem času bylo ale vidět, že si toho ostatní všímají. Jedna holka z našeho kurzu u oběda nadhodila něco ve smyslu, že mám extra servis. Všichni se tomu zasmáli, já se taky usmála a snažila se to shodit, ale uvnitř mi to bylo lehce trapné a zároveň mě to těšilo. Ten večer jsem skončila u Petra v pokoji. V hlavě mi svítila červená kontrolka, že je to jeho práce, že jsme na kurzu, že se to může zkomplikovat, ale tu kontrolku jsem sama v sobě přehlušila.
Všechno se zlomilo další den ráno. Vyšla jsem z jeho pokoje v jeho mikině, protože jsem si u něj nechala svůj svetr. Na chodbě mě viděla jedna holka z kurzu. Jen si mě přeměřila, nic neřekla, ale v tu chvíli jsem věděla, že je to průšvih. Do oběda už se to očividně doneslo k ostatním. U stolu se lidi mezi sebou nakláněli, něco si šeptali, občas po mně někdo hodil významný pohled a hned uhnul. Atmosféra byla úplně jiná než předtím. Vedoucí kurzu si pak Petra odvedl stranou, chvíli spolu mluvili a odpoledne už mě Petr neučil. Vyměnili mu skupinu. Já jsem seděla mezi ostatními a cítila jsem se, jako bych něco zkazila, i když racionálně vím, že to nebyla jen moje zodpovědnost.
Týden na horách, který změnil spíš mě než lyžování
Večer už se ke mně lidi chovali jinak. Nebylo to vyloženě nepřátelské, ale spíš opatrné, odtažité. Někdo si neodpustil narážky na to, jestli mi to stálo za „individuální lekce“. Snažila jsem se tvářit, že mě to nezasahuje, ale bolelo mě to. Psala jsem kamarádce, že mám chuť sbalit věci a odjet domů, že se cítím trapně a mimo. Ona mi odepsala něco ve smyslu, ať vydržím, že by to byl jen útěk. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Doklepu to, i kdybych měla jezdit sama na vleku a sedět sama u večeře. Humor mě dávno přešel. Místo toho jsem začala přemýšlet nad tím, jak rychle jsem se chytila prvního kluka, který se objevil a byl ke mně pozorný, a jak málo jsem u toho myslela na sebe i na následky.
Poslední den jsem si už držela odstup. Program jsem normálně odjezdila, dělala jsem, co se po nás chtělo, ale držela jsem se spíš stranou. Odpoledne jsem seděla sama v jídelně s čajem, zatímco ostatní vtipkovali o různých „historkách z chaty“. Slyšela jsem útržky, ale nechtěla jsem se zapojovat. Petr se mi většinou vyhýbal, jen jednou mě na chodbě zastavil a rychle řekl, že je mu to líto a že má kvůli tomu průšvih u šéfa. Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem jen přikývla. Cestou domů v autobuse jsem přemítala, proč jsem do toho s ním tak rychle skočila, když o něm vlastně nic nevím a ještě byl v práci. Došlo mi, že jsem od toho kurzu chtěla útěk od samoty a potvrdil se mi starý vzorec: jakmile se objeví někdo, kdo se o mě zajímá, mám tendenci se toho chytit, i když to nedává moc smysl. Z toho týdne jsem si odvezla jistotu na lyžích, ale hlavně střízlivější pohled na sebe a na to, jak snadno si můžu splést krátký únik z reality s něčím, co vypadá jako začátek vztahu.
