Článek
Na ten kurz jsme se oba těšili několik týdnů. Děti byly u babičky, poprvé po dlouhé době jsme měli před sebou dva dny jen pro sebe. Dopoledne jsme jezdili s instruktorem, smáli se, padali, já se postupně přestala bát rychlosti. Odpoledne byl vždycky volný program, každý si mohl jezdit, kde chtěl, a potkat se až večer. Ten den jsme se domluvili, že se kolem čtvrté sejdeme u dolní stanice lanovky a půjdeme spolu na večeři. Všechno ve mně bylo nastavené na to, že si ten čas užijeme, žádné velké starosti jsem si nedělala.
Když se domluvený sraz začne nečekaně protahovat
Po obědě jsem si dala pár jízd a cítila, jak mi začínají tuhnout nohy. On naopak chytil druhý dech a já přesně viděla ten jeho výraz „ještě jednou“. Řekli jsme si, kde se potkáme, a on vyjel nahoru. Po pár sjezdech jsem to vzdala a šla si sednout do bistra u vleku. Dala jsem si horkou čokoládu, rozepnula bundu a přes okno sledovala svah. Když se blížila čtvrtá, oblékla jsem se, zapnula helmu a sjela dolů k lanovce. Byla jsem už trochu unavená a promrzlá a těšila se, že půjdeme do tepla. Čtyři hodiny odbily, lidi se trousili od lanovky pryč a on nikde. Nejdřív jsem si řekla, že si dává tu svoji klasickou „poslední jízdu“, jako vždycky. Začalo mě to spíš štvát. V duchu jsem si říkala, že prostě neumí skončit včas a že já tu zas stojím a čekám.
Od drobného zpoždění k opravdovým obavám
Čtvrtá hodina se přehoupla do čtvrt na pět, pak do půl. Začalo se stmívat, světla na svahu se rozsvítila a mně už to přišlo divné. Vytáhla jsem z kapsy mobil a zavolala mu. Telefon byl nedostupný. To mě znejistělo, protože on telefon běžně zvedá, hlavně ode mě. Zkusila jsem mu napsat zprávu, jestli náhodou nesedí někde v hospodě nahoře nebo se s někým nezapovídal. Chvíli jsem tam ještě postávala, koukala na lidi, kteří si odepínali lyže a odcházeli, a snažila se sama sebe uklidnit, že za chvíli přijede. Když uběhla další čtvrthodina a nic se nezměnilo, lanovka se zastavila a lidi se začali rozcházet úplně, sevřel se mi žaludek.
Došla jsem za chlapem u vleku a zeptala se, jestli neví o nějakém zranění na svahu nebo jestli se něco nestalo. Vysvětlila jsem, že čekám na manžela, se kterým jsem se měla sejít ve čtyři, a že se mi neozývá. On se mě ptal, kdy jsem ho naposledy viděla, jestli jel sám a kde jsme lyžovali. Řekl mi, že o ničem neví, a poradil mi, ať si zajdu na recepci chaty a případně zkusím zavolat horskou službu, když už je tma a lanovka stojí. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Do té doby jsem to pořád brala tak, že „jenom mešká“ a že mu dám za uši, až přijde. Jakmile ale padla řeč na horskou službu, začaly se mi v hlavě objevovat ty horší scénáře. Cestou na chatu jsem měla slzy na krajíčku a v hlavě mi běželo jediné: proč jsem s ním nešla, proč jsem ho nechala jezdit samotného.
Volání horské služby a čekání na zprávy
Na recepci jsem se skoro hned rozbrečela, jen jsem ze sebe vysoukala, že se mi nevrátil manžel ze svahu. Paní za pultem zůstala klidná, zkusila mu znovu zavolat z pevné linky, ale telefon byl pořád nedostupný. Dala mi číslo na horskou službu a řekla, že v takové situaci je lepší nečekat. Když jsem tam volala, třásl se mi hlas. Popsala jsem, jak je vysoký, co má na sobě a kde asi mohl jezdit. Vysvětlila jsem, že jsme byli na dvou sjezdovkách a že měl dorazit k dolní stanici, ale nedorazil. Z horské služby mi řekli, že to prověří, podívají se po problémových místech a že mi dají vědět. A mně nezbylo nic jiného než sedět v jídelně s mobilem v ruce a čekat. Lidi kolem večeřeli, smáli se, objednávali si jídlo a pivo. Já tam seděla v kombinéze u stolu pro čtyři, zírala do telefonu a měla pocit, že to celé trvá věčnost.
Nevím přesně, kolik času uběhlo, asi necelá hodina, ale připadalo mi to mnohem delší. Když mi zazvonil telefon a na displeji bylo číslo horské služby, málem jsem ho upustila. Řekli mi, že manžela našli na vedlejší sjezdovce, jak sedí u kraje se zraněným kolenem a vybitým mobilem. Prý spadl v místě, kde nebylo moc lidí, chvíli tam zůstal sedět a pak zjistil, že mu telefon prostě chcípnul. Přivezli ho na skútru až před chatu. Když jsem ho uviděla, promrzlého, trochu zkřiveného bolestí, ale při vědomí, všechna ta zlost, kterou jsem v sobě měla, najednou zmizela. Zůstala jen úleva a šílená únava. On byl hlavně naštvaný sám na sebe, že jel ještě jednu jízdu a že neměl nabitý mobil.
Klidný večer místo plánované párty
Večer jsme nakonec neskončili na párty, kterou tam pro účastníky kurzu plánovali. Ležel na posteli s nohou nahoře a studenými obklady na koleni, já seděla vedle něj s hrnkem čaje v ruce. Mluvili jsme o tom, co se stalo, a vlastně jsme oba byli překvapení, jak rychle se z jednoho běžného odpoledne na svahu stala situace, kdy volám horskou službu a v hlavě si maluju ty nejhorší konce. Nebylo potřeba nic velkého si slibovat nebo se dojímat. Stačilo vědět, že je tady, že leží vedle mě, i když s bolavým kolenem. A že příště možná radši skončíme o jednu jízdu dřív.
