Článek
Do auta jsem sedala s pocitem, že „by se to mělo“. Máma už párkrát po telefonu naznačila, že se jim vyhýbám, že se u nich jen mihnu na Vánoce a pak nic. Řekla jsem si, že oběd přežiju, kafe, trochu popovídáme, maximálně dvě hodiny, a večer budu mít pro sebe. Cestou jsem si v hlavě projížděla obvyklé otázky: práce, partner, děti. Připravovala jsem si neutrální odpovědi, abych nic zbytečně nerozvíjela. Po posledních návštěvách jsem už věděla, kam to často sklouzne, tak jsem sama sebe uklidňovala, že když budu držet odstup, proběhne to v klidu.
Nedělní oběd, který měl být v klidu
Když jsem přijela, máma už čekala ve dveřích. Políbila mě, ale hned mezi řečí prohodila, že jsem zase nějak pohubla a že „to už není hezký“. Snažila jsem se to ignorovat, sundala si boty a šla za ní do kuchyně. Tam už voněl oběd, na stole připravené talíře, všechno jako vždycky. Táta seděl u stolu s novinami a místo pozdravu jen něco zabručel, ale to je u něj normální. Pochválila jsem mámě, že to vypadá skvěle, nabídla se, že ji pomůžu, jen abych odvedla řeč jinam a trochu zklidnila začátek. V duchu jsem si řekla, že pár takových rýpnutí vydržím, když se nenechám vytočit.
U stolu to ze začátku vypadalo jako běžný nedělní oběd. Máma nosila jídlo, táta se ptal na cestu, já se snažila působit uvolněně. Po pár minutách ale přišly ty „nevinné“ otázky. Jak to máme s partnerem, jestli spolu plánujeme něco „vážného“, kdy budou děti a proč zase měním práci. Odpovídala jsem stručně a opatrně. Snažila jsem se to odlehčit, trochu zažertovat, aby se to nerozjelo. Máma se toho ale chytila a začala povídat o tom, že „v našem věku už jsme měli všechno jasný“. Táta si neodpustil poznámku o tom, že dnešní mladí nic nevydrží a že dřív se takhle neskákalo z práce do práce. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá žaludek, a napadlo mě, že jsem klidně mohla zůstat doma.
Z nevinných otázek je lavina výčitek
Když jsem se pokusila vysvětlit, že v práci chci mít volnost a že děti teď neplánujeme, máma se rozjela. Řekla, že jsem sobec, že myslím jen na sebe, že tohle je ta moderní výchova, co z lidí dělá egoisty. Najednou už to nebyl rozhovor, ale jednostranné vyčítání. Vytahovala i staré věci: jak jsem „utekla“ do města, jak k nim skoro nejezdím, jak se jim prý všechno musí přizpůsobovat podle mě, že se kvůli mně vždycky musí vařit něco zvlášť a plánovat podle mých směn. Ještě chvíli jsem se pokoušela klidně reagovat, ale rychle jsem pochopila, že každá odpověď vede jen k dalším výčitkám. Tak jsem radši zmlkla. Přistihla jsem se u myšlenky, že jsem tu možná dvacet minut a už přemýšlím, jak se co nejrychleji vrátit do auta.
U stolu bylo ticho. Jedli jsme, příbory cinkaly o talíře a jen občas máma utrousila něco jako: „Když člověk nemá rodinu, tak neví, co je život.“ Snažila jsem se to nekomentovat, ale bolela mě z toho hlava. Táta mě docela nečekaně jednou krátce zastal s tím, že „každý si to dělá po svým“, ale hned potom ztichl, aby z toho nebyla hádka. V jídle jsem se jen šťourala, i když jsem věděla, že je dobré. Neměla jsem chuť. Využila jsem první chvilky, kdy se mě nikdo na nic neptal, a řekla, že budu muset brzy odjet, protože mám ještě práci na zítřek. Nebyla to úplně pravda, ale v tu chvíli pro mě představa, že tu sedím ještě hodinu, byla horší než malé alibi.
Vstala jsem od stolu s tím, že si jdu odskočit, ale zamířila jsem do koupelny a sedla si na kraj vany. Snažila jsem se rozdýchat tlak v hrudi a ujasnit si, co vlastně chci udělat. Došlo mi, že nemá smysl to natahovat a čekat na další kolo výčitek u kávy. Vrátila jsem se ke stolu a když máma automaticky navrhla, že uvaří kafe, řekla jsem, že si ho dneska už nedám a že opravdu musím jet. Viděla jsem v jejím obličeji zklamání a taky trochu nepochopení, ale už jsem neměla sílu to vysvětlovat. Rychle jsem si oblékla kabát, objala je spíš ze slušnosti než z potřeby blízkosti a na prahu zaznělo to klasické „tak se někdy ozvi“. Když jsem zavírala dveře a šla k autu, cítila jsem úlevu, ale i hořkost. V autě jsem si řekla, že takhle už to nechci. Příště buď navrhnu setkání někde na neutrální půdě, nebo si možná dám od návštěv na čas pauzu.
