Článek
Do kanceláře jsem dorazila asi o půl hodiny dřív než obvykle. Cesta proběhla hladce, nikde jsem nestála. V patře bylo ticho a světla v chodbě ještě nesvítila. Máme je na čidla. V kuchyňce už bylo rozsvíceno. Když jsem míjela zasedačku, všimla jsem si, že dveře nebyly dovřené, jen lehce pootevřené. V tu chvíli jsem zaslechla svoje jméno. Automaticky jsem zpomalila a na pár vteřin se zaposlouchala, jestli se mi to nezdálo. Nezdálo se. Mluvili o páteční prezentaci pro klienta, na které jsem poslední týdny pracovala.
Slyším své jméno a začínám sbírat důkazy
Poznala jsem šéfův hlas a pak i Janu, naši kontaktní osobu u klienta. Šéf klidným tónem říkal, že prezentaci v pátek povede Jana a že mi to oznámí jako změnu zadání, prý aby se netříštila odpovědnost. Jana na to navázala s tím, že můj návrh už včera upravila a poslala z vlastní adresy jako předběžné podklady. Bez zmínky o tom, že jsem je připravila já. Bylo mi z toho špatně. Stála jsem tam ještě pár vteřin a přemýšlela, jestli mám vejít a celé to přerušit. Nevstoupila jsem. Otočila jsem se a šla ke svému stolu. Potřebovala jsem se nadechnout a srovnat si, co udělám.
Sedla jsem si, otevřela notebook a několikrát se zhluboka nadechla. Přepnula jsem do e‑mailu a prošla si historii zadání, abych měla časovou osu. Otevřela jsem sdílený disk a zkontrolovala historii verzí u souborů, na kterých pracuju. Udělala jsem snímky obrazovky s časovými razítky. Pro jistotu jsem je poslala sama sobě na firemní e‑mail a uložila i mimo sdílený disk. Nechtěla jsem jednat v afektu a pak litovat. Chtěla jsem mít po ruce fakta, kdyby se to začalo zpochybňovat. Když jsem měla podklady pohromadě, rozhodla jsem se, že to půjdu řešit přímo a slušně.
Konfrontace v zasedačce a žádost o nápravu
Zaklepala jsem na dveře zasedačky. Po vyzvání jsem vešla, pozdravila a řekla, že jsem přišla dřív a zachytila část jejich hovoru o prezentaci. Poprosila jsem je o vysvětlení, co přesně se děje. Šéf to označil za čistě organizační záležitost a řekl, že v pátek je lepší, když prezentaci povede Jana. Jana dodala, že mi tím chtěla ulevit, protože je to náročné období. Chvilku jsem mlčela a pak jsem klidně řekla, že posílat svou práci bez mého vědomí a bez uvedení svého podílu je pro mě nepřijatelné a že očekávám nápravu a jasné uvedení autorství.
Šéf na to odpověděl, ať to teď nerozebíráme, že v pátek bude prezentovat Jana a že se pak domluvíme. Navrhla jsem, aby se hned upravily materiály i komunikace s klientem tak, aby bylo zřejmé, kdo podklady připravil, a abych prezentaci vedla společně s Janou. Řekl, že na to není čas a že hlavně nesmí klient nic poznat. V tu chvíli mi došlo, že se sama od sebe žádná náprava nestane. Řekla jsem, že to shrnu písemně, aby bylo jasné, co požaduji, a odešla jsem.
Posadila jsem se zpátky k počítači a napsala stručné shrnutí. Popsala jsem stav věcí, přiložila relevantní verze se záznamem změn a požádala o uvedení svého podílu i o svou účast na prezentaci. Do kopie jsem dala HR. Odpoledne přišla odpověď od šéfa, v kopii byly Jana a HR. Zvolil opatrný tón, omluvu nenapsal, celé to nazval nedorozuměním a navrhl, že to po prezentaci probereme. V tu chvíli mi došlo, že důvěra je pryč. Nastavila jsem si hranice: klíčové věci si nechávám potvrzovat písemně, materiály sdílím přes oficiální kanály a trvám na transparentnosti. Od té doby s nimi funguju věcně, bez osobní roviny. Není to přátelské, ale mám klid a vím, že se umím o svou práci postarat.
