Článek
Když mi dopoledne napsali, že se odpolední školení ruší, brala jsem to skoro jako dárek. Děti byly na prázdninách u mojí mámy, doma měl být jen manžel. Cestou tramvají jsem si v hlavě dělala plán, jak ho překvapím klidným večerem, bez věčného řešení úkolů a kroužků. Říkala jsem si, že si otevřeme víno, v klidu si popovídáme a možná se k sobě po dlouhé době zase přiblížíme i jinak než jen mezi dveřmi. Poslední měsíce jsme pořád jen řešili provoz a já měla pocit, že spolu spíš bydlíme, než že jsme pár. Odemkla jsem dveře, vešla do předsíně a první, čeho jsem si všimla, byly cizí lodičky u botníku.
Ticho v bytě a rostoucí neklid
Zůstala jsem stát uprostřed předsíně a zírala na ně. Byly elegantní, hezké, rozhodně ne moje a nepatřily ani žádné z mých kamarádek. Hned mě napadla ta nejhorší možnost, ale skoro automaticky jsem ji začala vytlačovat. Napadlo mě, že si je tu třeba někdo zapomněl, nebo že má manžel doma nějakou pracovní návštěvu. Jenže v bytě bylo zvláštní ticho. Žádná televize, žádné rádio, nic, co si normálně pouští, když je doma sám. Sundávala jsem si kabát mnohem pomaleji než obvykle a snažila se zachytit každý zvuk. Bylo slyšet jen vzdálené hučení z ulice, jinak nic.
Udělala jsem pár kroků dál a zavolala jeho jméno, nejdřív úplně běžně. Z obýváku se nic neozvalo. Z ložnice jsem ale najednou zaslechla tiché zašustění a pak zakašlání, které mi hned nesedělo. Znělo to divně přidušeně, skoro nervózně, ne tak, jak ho znám. Srdce mi začalo hodně bušit. Nechtěla jsem vyrazit ke dveřím ložnice a udělat scénu, takže jsem ho zavolala ještě jednou, o něco hlasitěji, ale pořád klidně. Na chvíli bylo úplné ticho, a pak se dveře ložnice prudce otevřely. Vyšel on, jen v tričku a spodkách, úplně bledý. Vypadal, že přemýšlí, co má říct. Jen jsem beze slova natáhla ruku směrem k těm lodičkám u dveří.
Milenci načapáni a první výmluvy
Nadechl se a začal blekotat něco o tom, že tu byla kolegyně pracovně, ale že „už je dávno pryč“ a že mi to chtěl říct, jen na to nějak nedošlo. V tu chvíli se ale za ním v ložnici pohnuly dveře a vyšla z nich žena. Jednou rukou si přidržovala košili, druhou si upravovala vlasy. Nemusela nic říkat, stačil její výraz a bylo mi to jasné. Manžel se rychle chytil prvního, co ho napadlo, a začal ji představovat jako „Lenku z práce“, která se „jen přišla na něco podívat“. Podívala jsem se na ni a úplně klidným hlasem se zeptala, jestli se u nich v práci běžně probírají projekty v ložnici a bez podprsenky. Trochu se začervenala, sklopila oči a bylo vidět, že by tam v tu chvíli nejradši vůbec nebyla.
Situace byla velmi trapná. Lenka se zmohla maximálně na něco ve smyslu, že „to není tak, jak to vypadá“, spíš takové trapné zakňučení než opravdové vysvětlení. Manžel se to ale rychle otočil proti mně. Začal mi vyčítat, že dělám scény, že jsem přišla neohlášeně, že to přece vůbec není tak hrozné. V tu chvíli se ve mně něco změnilo. Čekala bych, že budu křičet nebo brečet, ale místo toho jsem se úplně uklidnila. Pověděla jsem té ženě, ať se v klidu oblékne, že jí podám kabát, a že potom potřebuju s manželem mluvit sama. Mluvila jsem tiše, nezvyšovala jsem hlas, a možná ho to rozhodilo ještě víc než případný hysterický výbuch.
Bolestivá pravda a první rozhodnutí
Když odešla a za dveřmi se ozvalo klapnutí výtahu, sedla jsem si v kuchyni ke stolu a čekala, až přijde. Slyšela jsem, jak pobíhá po bytě, sbírá ze země kusy oblečení, něco si pro sebe mumlá. Nakonec si přisedl ke mně a začal svou naučenou řeč o „jednorázovém úletu“, o tom, že to nic neznamená, že je to prostě jen chyba, která se stane. Tvrdil, že mi to chtěl říct, jen prý nenašel vhodnou chvíli. Pořád ale mluvil hlavně o tom, jak ho „přistihnutí“ zaskočilo, jak je to pro něj nepříjemné. O tom, že mě zranil, skoro nepadlo slovo. Jak mluvil, došlo mi, že mě víc než samotný fakt, že spal s jinou, bolí to, jak mě má za hloupou a jak mu chybí odvaha říct pravdu bez vytáček.
Řekla jsem mu, že s ním ten den doma spát nebudu, že pojedu na noc k mámě. Ne proto, abych ho trestala, ale abych měla čas si to v hlavě srovnat. Zároveň jsem mu řekla, že chci, aby si i on promyslel, co vlastně chce. Začal argumentovat tím, že kvůli „jedné chybě“ přece neskončí celé manželství, že bych měla myslet na děti a být rozumnější. Odpověděla jsem mu, že pro mě tou chybou není jen to, co se stalo v ložnici, ale hlavně to, jak se k tomu postavil, když byl přistižen. To lhaní, obracení viny na mě, jeho snaha zamést všechno pod koberec. Když jsem zavírala za sebou dveře a jela k mámě, měla jsem v sobě zvláštní jistotu, že se pro mě něco definitivně změnilo. Poprvé jsem opravdu vážně uvažovala o tom, že možná nechci dál žít s člověkem, který je schopný takhle jednat a pak to omlouvat.
