Článek
Na ranní přednášku jsem vyrazila o pár minut později, než jsem plánovala. V 7:25 jsem ještě stála u dřezu s hrnkem a místo abych běžela, přeposílala jsem do skupiny odkaz na článek k tématu. Pak tramvaj. Vypadalo to v pořádku, dokud se nezastavila uprostřed trati. Pět minut nic, šest, sedm, nakonec skoro deset. V chatu mi spolužačka psala, že profesor je přesný a začíná přesně v osm. Sledovala jsem čas a bylo mi úzko. Před budovou fakulty jsem váhala, jestli to nevzdat a neotočit se a jít domů. Nesnáším chodit pozdě, mám hned pocit, že na mě všichni civí. Jenže jsem potřebovala slyšet úvod k semestrálce. Řekla jsem si, že půjdu, i kdybych měla stát u dveří.
Pozdní příchod, věta která všechno převrátila
Dveře do posluchárny zaskřípaly. Hlavy se otočily. Zůstala jsem stát, zamumlala tiché „promiňte“ a čekala ironickou poznámku nebo aspoň přísný pohled přes brýle. Profesor přerušil výklad a klidně řekl: „Děkuji, že jste i tak přišla.“ Na chvíli jsem se zarazila. To jsem nečekala. Místo studu se mi ulevilo. Nervozita, která mě přepadla už v tramvaji, opadla. Udělala jsem pár kroků dovnitř a zavřela za sebou potichu dveře.
Spolužačka na mě nenápadně mávla a ukázala volné místo na kraji řady. Sedla jsem si, strčila batoh pod lavici a tiše vydechla. Chvíli mi trvalo se zorientovat v tom, co už zaznělo. Na plátně byla osnova kurzu a termíny, zrovna byla řeč o požadavcích na literaturu. Ta věta mi ale zůstala v hlavě a místo ostudy jsem cítila vděk, že mě nikdo nepeskoval před třídou. Otevřela jsem sešit, nadepsala si téma a začala si psát poznámky, abych už nebyla jen pasivní posluchačka. Když přešel na strukturu seminárky, už jsem se chytala.
Jedna otázka, jedna odpověď, jiný přístup
Přišla definice pojmu, u kterého jsem si nebyla jistá. Normálně bych dělala, že si to dohledám doma, a mlčela bych. Po takovém přivítání jsem ale měla pocit, že se můžu zeptat, aniž by to bylo trapné. Zvedla jsem ruku. Profesor mě nechal doříct otázku a věcně, stručně vysvětlil, co mi uniklo. Poznamenala jsem si dvě jasné věty a tím se mi to ujasnilo. Všimla jsem si, že se pak začali ptát i další. Padaly dotazy na rozsah, citace, průběžné konzultace. Atmosféra se uvolnila. Nic okázalého, prostě normální výklad a odpovědi.
Po přednášce jsem za ním šla. Nechtěla jsem odejít bez reakce. Omluvila jsem se za pozdní příchod, vysvětlila jsem, že tramvaj stála mezi zastávkami, a hlavně jsem poděkovala za to, jak to pojal. Snažila jsem se, aby to neznělo jako výmluva. Usmál se a řekl, že to chápe, že se to stává, a že je lepší přijít pozdě než nepřijít vůbec. Jen poprosil, ať příště vejdu tišeji, protože ty dveře jsou opravdu slyšet. Poděkovala jsem. Došlo mi, jak málo stačilo, aby se ten den vyvíjel jinak. Kdyby mě pokáral před třídou, nejspíš bych seděla vzadu, mlčela a přehlédla půlku informací.
Cestou domů jsem v mobilu posunula budík o deset minut dřív a přidala si do kalendáře, kterou tramvaj chci stihnout. Do skupiny jsem napsala, že prezentace s úvodem bude v e‑learningu a že slajd s literaturou má na konci doporučené zdroje. V batohu mi šustil popsaný sešit. V hlavě mi pořád znělo: „Děkuji, že jste i tak přišla,“ a uklidňovalo mě to. Pro někoho banalita, pro mě jasný signál, že má smysl to nevzdávat ani po špatném ránu. Příště vyrazím dřív. A i když to nevyjde přesně na minutu, půjdu dovnitř.
