Článek
K prodeji kaprů jsem se dostal úplně pragmaticky. Potřeboval jsem peníze po Vánocích: nájem, škola, dluh za telefon, který jsem pár měsíců odkládal. Říkal jsem si, že dva týdny to nějak vydržím. V hlavě jsem měl spíš obrázek „vánoční atmosféry u stánku“, trochu zima, ale jinak pohoda, čaj z automatu, lidi naladění na svátky. Hned první ráno jsem ale zjistil, jaká je skutečnost. Přijel jsem za tmy, bylo asi minus deset, kolem stánku bláto a led, z kádí šel smrad zatuchlé vody a hučel kompresor. Vedoucí mě odvedl do provizorní šatny za stánkem, kde mezi přepravkami s rybami ležely naše věci. Podal mi zástěru, ukázal na gumáky a oznámil, že za dvě hodiny přijede první dodávka a že se mám „rychle rozkoukat“.
První dny: šok z reality u kádí
Zaučoval mě starší brigádník, říkejme mu Petr. Dělal tam prý už pátý rok a bral to s černým humorem, který mi první den vůbec vtipný nepřišel. Ukazoval mi, jak správně chytit kapra, abych neskončil celý poškrábaný, jak ho omráčit, kde přesně říznout, aby se před zákazníkem moc necukal. Všechno mi připadalo strašně surové, zároveň na to ale nebyl čas, protože fronta se začala tvořit už dopoledne. Po pár prvních kusech jsem měl ruce i rukávy od krve, žaludek stažený a hlava mi jela na prázdno. Jednu chvíli jsem prostě odložil nůž a šel se za kontejner vyzvracet. Petr za mnou pak přišel, zapálil si a jen mi řekl: „Buď si zvykneš, nebo zítra nepřijdeš. Jinak to nejde.“ V tu chvíli mi došlo, že tohle nejsou běžné brigádnické podmínky.
Po pár dnech se z toho stala rutina a člověk už neřeší nic jiného než to, aby vydržel do večera. Stojíme dvanáct hodin v mrazu, občas se trochu proběhneme pro další vodu nebo balík ledu, ale jinak jen kádě, pult, zákazníci. Ruce máme rozmočené od vody, gumové rukavice pořád praskají, pod nimi rozpraskaná kůže. Na záchod běháme do obchodního centra, ale jen když se náhodou rozpustí fronta a vedoucí se zrovna nedívá moc naštvaně. Ten nás pořád tlačí, ať všem nabízíme zabití a vykuchání, protože z toho je víc peněz a rychlejší obrat. Když se voda v kádích začne měnit v led, tak ji jen trochu odpustíme a dolijeme, když je co. Přívod nové vody často zamrzá, hadice se zasekává, nikomu se nechce to celé znovu tahat od hydrantu přes půl parkoviště. Hlavní pravidlo zní: prodej se nesmí zastavit.
Stres, fronty a výpady na prodavače
Nejhorší jsou víkendy a dny těsně před Štědrým dnem. Lidi přicházejí na poslední chvíli, ve stresu, často po nákupech, unavení. Mají pocit, že když čekají ve frontě, jsme jim něco dlužni. Jednou přišel úplně opilý chlap a začal, že chce „největšího a nejlevnějšího“. Vybral si, já to zvážil a on najednou spustil, že podvádím s váhou, že to určitě přidržuju, že ho chci okrást. Za ním dlouhá fronta, lidi převalovali oči, někdo něco procedil mezi zuby. Mně se klepaly ruce a přemýšlel jsem, jestli mám něco říct, nebo mlčet. Přiběhl vedoucí, postavil se mu čelem a seřval ho tak, že ten chlap radši otočil a odešel bez kapra. Zůstala po něm divná atmosféra. Měl jsem pocit, že se na sebe přes ten pult dívají dvě skupiny lidí, které si vůbec nerozumí. My špinaví, unavení, oni nervózní, s pocitem, že si na nás můžou všechno vybít.
Jedno dopoledne nám vedoucí den předem oznámil, že dorazí veterinární správa s hygienou. Najednou se celý provoz změnil. Ráno jsme víc uklízeli než prodávali, přitáhli jsme novou vodu a vyměnili ji ve všech kádích. Najednou šlo sehnat hadici i vodu, kterou jindy „nebylo kde vzít“. Napůl mrtvé kapry jsme stěhovali dozadu, krev z pultu jsme utírali skoro po každém kousku. Když kontrola přijela, vytáhli teploměr, zkontrolovali teplotu vody v pár kádích, koukli do papírů, jestli sedí razítka a podpisy. Chvíli se ptali vedoucího, zapsali si pár poznámek a za čtvrthodinu odjeli spokojení. Já tam stál v těch stejných promáčených botách, ve kterých jsem den předtím šlapal u kanálu v břečce z vody a krve, kde jsme vylévali staré kádě a po zemi se povalovaly zmrzlé kusy ryb, a došlo mi, jak moc se to, co vidí kontrola, liší od toho, jak to tam vypadá většinu času.
Poslední směna a pohled na výplatu
Poslední den prodeje jsme balili stánek v noci. Byli jsme promrzlí, unavení, skoro jsme spolu nemluvili, každý jen dělal, co mu vedoucí ukázal. Vyčerpali jsme kádě, odtáhli techniku, uklidili nejhorší nepořádek. Vedoucí mi pak v zázemí podal obálku s penězi. Cestou domů jsem si to v hlavě přepočítával na hodiny, odečítal cestu, jídlo, dny, kdy jsem přišel domů a hned padl do postele. Nebyla to žádná katastrofa, ale na to, co jsem tam za ty dva týdny zažil, to taky nebyl zázrak.
Na Štědrý den večer jsem seděl s rodinou u stolu a koukal na našeho kapra na talíři. Vůně smažené ryby mi najednou připomínala úplně jiné věci než dřív. Před očima jsem měl studenou vodu v kádích, řev kompresoru, nadávky některých lidí, vtípky kolegů, kteří to brali jako normální součást zimy. V tu chvíli jsem si řekl, že příští prosinec už k žádnému stánku nepůjdu. Od té doby, kdykoli projdu kolem prodeje kaprů, nedívám se na cedule s cenami, ale na ty kluky za pultem. Vím, jak jim je, a vím, že ten vánoční dojem, který vidí z druhé strany fronty, je hodně neúplný.
