Článek
Na prodej kaprů mě vzal kamarád, který to dělal už několik let. Tvrdil, že je to sice dřina, ale peníze za pár dní stojí za to. Bylo pár dní před Štědrým dnem, tma, zima, my jsme od rána stáli na parkovišti u supermarketu a já se teprve rozkoukával. Nejdřív jsem jen přenášel bedny, přihazoval led do kádí a snažil se nemyslet na to, že mi mrznou prsty i v rukavicích. První zákazníci byli celkem v klidu. Přijdou, ukážou na rybu, kývnou na zabití, vyndají peněženku a do pár minut mizí zpátky do vyhřátého auta. V tu chvíli jsem si říkal, že je to sice fyzicky náročné, ale jinak vlastně docela jednoduchá brigáda. Žádné velké řeči, žádné emoce, prostě zboží a zákazník.
Když emoce u kádí převálcují logiku
Kolem poledne se to ale začalo měnit. Přišla paní, která hned mezi řečí zopakovala asi třikrát, že kapr nesmí vůbec trpět. Říkala, že nechce vidět ani kapku krve, ale zároveň trvala na tom, že musí být úplně čerstvý, žádný zabitý předem. S kolegou jsme jí trpělivě vysvětlovali, jak to probíhá, co přesně děláme a že to máme nacvičené, aby to bylo co nejrychlejší. Nabízeli jsme jí, ať si jde stoupnout k autu nebo aspoň o pár metrů dál, aby z toho nic neviděla. Ona ale tvrdila, že rybu nemůže „nechat bez dozoru“. Takže nervózně obcházela kolem kádí, pořád se vyptávala, jestli už „to“ máme za sebou a jestli ryba netrpí. Cítil jsem se u toho dost rozpolceně. Na jednu stranu jsem chápal, že jí to není příjemné a že z toho má smíšené pocity. Na druhou stranu po nás chtěla něco, co v té situaci vlastně nejde splnit – úplně čerstvou rybu, kterou ale nechce vidět mrtvou.
Hned po ní dorazil starší pán s vlastní ruční váhou v ruce. Ještě než pozdravil, řekl, že chce kapra přesně tři kila, ani gram navíc, protože „jinak vás všechny živím“. Vybrali jsme mu rybu, dali ji na váhu a trefili jsme se skoro přesně. On ale se zúženýma očima sledoval displej, jako bychom tam měli nějaký trik. Trval na tom, že je to moc, a chtěl rybu menší, pak zase převažoval a kontroloval. Vytahoval svoji váhu, koukal na nás podezřívavě a mluvil tónem, jako kdybychom ho chtěli okrást. Za ním se mezitím tvořila fronta, lidi funěli, dívali se na hodinky a polohlasem komentovali, co se to tam děje. Já jsem cítil, jak ve mně roste vztek i bezmoc. Měl jsem chuť mu říct, ať si jde koupit filé do mrazáku, když nám tak nevěří, ale místo toho jsem se snažil zůstat slušný a prostě to nějak dokončit, ať se fronta pohne.
Kapr ve vaně, fotky a těžké otázky
Odpoledne, když už jsme byli všichni unavení a promrzlí, přišel mladý pár s malou holčičkou. Chtěli kapra do vany. Holčička byla nadšená, ptala se, jestli si ho může pohladit a dát mu jméno. Nechtěli jsme jí tu radost kazit, tak jsme vybrali klidnější rybu, kterou jsme jí na chvíli přelili do plastového lavoru s vodou. Ona si ji hladila po hřbetě, mluvila na ni a vymýšlela jméno, rodiče si to fotili na mobil. Vypadalo to na první pohled hezky. Po chvíli ale pár ustoupil o pár kroků stranou a začal tiše řešit, kdo kapra pak doma zabije. Bylo vidět, že se jim do toho vůbec nechce. Po krátké debatě se vrátili s tím, že si to rozmysleli a že ho chtějí radši rovnou naporcovat. Když jsem pak stál u pultu a porcoval rybu, která ještě před chvílí měla pro tu holčičku jméno, měl jsem z toho těžký pocit. Uvědomil jsem si, jak zvláštní je celá ta tradice „kapr do vany“. Na pár hodin ho bereme skoro jako domácího mazlíčka, fotíme si ho a dáváme mu jméno, a pak ho prostě necháme zabít.
K večeru už jsem necítil prsty, ruce jsem měl rozpraskané od vody a mrazu a cítil jsem velkou únavu. Do toho jsem si v duchu přehrával ty nejpodivnější požadavky, které přes den padly. V krátké pauze jsme si s kolegou za stánkem nalili z termosky čaj a spíš jen brblali, jak jsou lidi před Vánoci vystresovaní, co všechno řeší a jak si to na nás u kádí vybíjejí. Nebylo to jen o rybách, ale o jejich představách, pocitech viny, vzteku i snaze mít „dokonalé“ svátky. Když jsme večer zavírali, měl jsem pocit, že jsem se za jediný den naučil víc o lidech než za měsíc ve škole. A dodnes, kdykoli před Vánoci projdu kolem kádí s kapry, vybaví se mi konkrétní tváře, jejich otázky, hádky a zvláštní požadavky. Připomíná mi to, jak jsou s Vánoci pořád spojené nervy, dojetí, tradice a různé lidské podivnosti, které se nejvíc ukážou právě u tak obyčejného stánku s kapry.
