Článek
K předvánočním kádím s kapry jsem se přihlásil hlavně kvůli penězům. Potřeboval jsem nový notebook a přišlo mi, že pár dní v zimě na sídlišti nějak přežiju. Zároveň jsem si říkal, že je to taková typicky česká zkušenost, kterou je skoro povinnost si jednou projít. První den mi šéf ukázal, kde co je, jak se kapři přendávají, kde se zabíjejí a balí. Nakonec dodal, že nejhorší nejsou kapři, ale lidi, a že teprve uvidím. Byl jsem nervózní, jestli mi to půjde, ale spíš jsem se těšil, že si to odmakám a bude klid. Nad tím, co se bude kolem dít, jsem vůbec nepřemýšlel.
Když se z kapra stane výchovná pomůcka
První dopoledne jsem se zaučoval u staršího kolegy. Vysvětloval mi všechno krok po kroku: nabrat kapra, zvážit, omráčit, zabít, vykuchat, zabalit. Po pár kusech jsem měl pocit, že mi to jde, a snažil jsem se působit jistě, aby lidi ve frontě neměli pocit, že jim rybu ničí nějaký zelenáč. Kolem byla zatím docela uvolněná nálada, lidi v bundách si dělali legraci o dietách po Novém roce a o tom, jak kapr zase bude samá kost. Pak přišel chlap se synem, kluk tak kolem osmi. Chlap se na mě podíval a řekl: „Hele, můžete mu to pěkně ukázat? Ať vidí, jak se to dělá, ať si zvyká.“ Zadíval jsem se na toho kluka, byl zvědavý, ale i trochu nesvůj. Podíval jsem se po šéfovi u vedlejší kádě, ten jen kývl. Tak jsem jel standardní postup, žádné divadlo navíc. Pořád jsem ale přemýšlel, jestli jsem právě někomu nezkazil Vánoce a jestli je tohle „zvykání si“, nebo spíš zbytečný nápor.
Za chvíli přišlo úplně opačné zadání. Maminka s malou holčičkou, té mohlo být pět. Holčička se na kapry smála, ukazovala na ně a ptala se, kam pojedou. Máma se ke mně naklonila a potichu řekla: „Prosím vás, před ní říkejte, že kapr jde do teplé vodičky si zdřímnout. A že pak přijde Ježíšek.“ Zaskočilo mě to jinak než ten táta předtím. Měl jsem vyslovit větu, o které jsme oba věděli, že není pravda, a dívat se u toho tomu dítěti do očí. Bylo mi to nepříjemné, ale před frontou lidí na mrazu jsem nechtěl otvírat debatu o tom, co je nebo není v pořádku. Tak jsem kývl, něco zamumlal o teplé vodě a popadl kapra. Za plachtou, kde se kapři běžně zabíjeli mimo oči zákazníků, jsem jen rychle a v tichosti udělal svoji práci. Když jsem vyšel zpátky, měla holčička radost z igelitky, já jsem měl spíš divný pocit z toho, jak snadno jsem se přizpůsobil jejich představě.
Machrování, krev a pocit spoluviny
Další den už jsem nastupoval unavenější. Ruce rozpraskané od vody a zimy, v hlavě spíš automat. Nabrat, zvážit, omráčit, říznout, vykuchat, zabalit. V tom se objevil další otec se synem, tenhle tak kolem deseti. Otec před ním očividně machroval. „Z kluka musí být chlap,“ prohodil směrem ke mně a k frontě. „Tak mu to fakt pořádně řízněte, ať vidí krev.“ V tu chvíli mě to naštvalo. Připadalo mi, že si něco dokazuje přes svoje dítě a přes toho kapra, který je v tom jen nástroj. Nahlas jsem ale jen řekl, že to udělám normálně jako každému. Kapra jsem zabil co nejrychleji a čistě, bez zbytečných pohybů, bez komentářů. Otec vypadal spokojený, kluk se snažil tvářit statečně. Když odešli, probral jsem to s kolegou. Oba jsme kroutili hlavou a já měl pocit, že jsem se proti své vůli zapojil do něčeho, do čeho se mi vůbec nechtělo.
Během dalších směn se podobné situace opakovali pořád dokola. Děti, co začaly brečet, jakmile se kapr začal mrskat v neckách. Rodiče, kteří je okřikovali, ať nedělají scény. Jiní, kteří prosili, ať kapra zabijeme někde bokem, nebo dětem říkali, že kapr jede na prázdniny. V hlavě mi to postupně splývalo v jednu dlouhou frontu, jednotlivé obličeje jsem si po pár dnech skoro nepamatoval, jen ty typy situací. S kolegy jsme mezi zákazníky řešili, jestli tam děti vůbec mají co dělat a od jakého věku to dává smysl. Já jsem si poprvé položil otázku, co bych jednou dělal se svým dítětem. Jestli je lepší říct pravdu, že zvíře kvůli nám umírá, nebo to obalit do pohádky. Uvědomoval jsem si, že jsem tam vlastně jen kvůli té rybě a výplatě, ale domů jsem si nosil hlavně ty dětské reakce a věty rodičů, které mi zůstávaly v hlavě i večer.
Když rodiče zvládnou pravdu bez pohádek
Poslední den brigády přišel mladý pár s holčičkou, asi pětiletou. Hned na začátku bez nervozity řekli, že nechtějí, aby viděla zabíjení. Poprosili mě, jestli můžou s ní zajít k nedalekému stromku bokem a jestli zatím kapra připravím za plachtou. Připadalo mi to vlastně hrozně jednoduché a normální. Vzal jsem rybu, za plachtou ji v klidu a standardně zabil a vykuchal, táta mezitím zaplatil. Když se máma s holčičkou vrátily, předal jsem jim zabaleného kapra. Cestou od kádě jsem zaslechl, jak jí vysvětlují, že dneska bude ryba k večeři, tečka. Bez dramat, bez detailů, ale i bez vymýšlení pohádek o teplé vodičce. V tu chvíli se mi ulevilo. Najednou jsem viděl, že to jde dělat normálně, bez toho, aby z toho nebyl ani traumatizující zážitek, ani lež.
Když brigáda skončila, seděl jsem doma s obálkou peněz a mohl jsem mít radost, že mám skoro našetřeno na notebook. Místo toho se mi v hlavě přehrávaly výjevy od kádě, útržky vět, dětský pláč a rodičovské poznámky, u kterých mi bylo trapně i za ně. O pár dní později jsem šel kolem jiné kádě v jiné části města a viděl podobnou scénu s brečícím dítětem, jakou jsem zažíval já. Došlo mi, že mě tahle krátká brigáda hodně naučila o tom, jak různí lidi zvládají smrt, pravdu a svoje děti. A říkal jsem si, že jestli tam příští rok půjdu znovu, už si líp pohlídám, do čeho se nechám zatáhnout a kde prostě řeknu: tohle už dělat nechci.
