Článek
První den u stánku s kapry jsem bral skoro jako vánoční zážitek. Potřeboval jsem peníze na dárky a říkal jsem si, že tohle je taková klasická adventní práce. Stánek stál před velkým obchodním centrem, všude blikala světýlka, z reprobeden hrály koledy, ale lidi vypadali spíš naštvaně a vystresovaně, než že jsou svátky klidu. Byla třetí adventní sobota, od rána zima, fronta nekončila a já měl plnou hlavu toho, abych nic nepopletl. Vážení, přehazování kaprů z kádě do tašek, počítání, vracení peněz, do toho dotazy, jestli máme i menší, větší, víc do modra nebo do žluta. Všechno najednou a žádný čas na přemýšlení.
Fronta, alkohol a praskající nervy
Po obědě se to ještě víc zhoršilo. Lidi přišli s tím, že „jen rychle pro kapra“ a pak ještě celý nákup, ale u našeho stánku to drhlo. Začaly drobné hádky o to, kdo je na řadě, věčné „já tu stojím už dlouho“ a „on mě předběhl“. S kolegou jsme si sem tam vyměnili pohled, ale dělali jsme, co jsme mohli – být rychlí, usmívat se, pár slov navíc, i když jsme sami byli vyřízení. V jednu chvíli se před nás natlačil chlap s manželkou a zhruba osmiletým klukem. Ten kluk se držel mámy za ruku a pořád se rozhlížel. Chlap byl cítit alkoholem, mluvil nahlas a bylo z něj jasné, že čekat nehodlá. Jen zamumlal něco o tom, že na něj nikdo nebude kašlat, a nasoukal se až dopředu.
Začal na mě hned volat, ať mu dám „něco pořádnýho“, největšího kapra, co tam mám, že přece nebudou o Vánocích „šidit rodinu“. Mluvil tak, aby ho všichni slyšeli. Jeho žena potichu řekla, že tak velkou rybu nesní a že jim stačí menší. Zmínila, že by radši kapra už vykuchaného, kvůli synovi, aby to nemusel vidět. V tu chvíli zareagoval mnohem ostřeji. Otočil se na ni a začal syčet, že si pořád jen stěžuje a že z kluka dělá cíťu. Neřval, ale ten tón byl hodně nepříjemný. Zkusil jsem to odlehčit a řekl něco jako: „Vybereme kapra tak akorát, aby se všichni najedli a nic nezbylo ani na psa.“ Nikdo se tomu ale moc nezasmál. Kluk vypadal čím dál víc vyděšeně a tiskl se k máminu kabátu. Připadalo mi, že jsem do toho nějak vtažený, i když jsem „jen prodával kapry“.
Převržený kýbl, ryba a první facka
Vytáhl jsem z kádě jednoho středního kapra, ukázal ho a řekl, že tohle by mohlo být ono. Chlap se okamžitě rozčílil, že mu cpu „nějakou zdechlinu“, ať si to strčím někam, a že chce jiného, většího a hlavně živého domů. Začal sahat rukou do kádě, vířit vodu a hulákat, že to děláme schválně, abychom lidi obrali. V jednu chvíli chytil ženu za paži a prudce s ní trhl. Ona se zapotácela směrem ke stolu, o který byl opřený velký plastový kýbl s vodou. Jak do něj narazila, kýbl se převrhl, voda se rozlila po zemi, jedna ryba vyskočila ven a lidi kolem instinktivně ucukli. Mně automaticky naskočilo přidržet stůl, zvednout toho kapra z podlahy a hodit ho zpátky, aby se tam zbytečně neplácal. O chvíli později mi došlo, že tu nejde jen o mokrou podlahu.
Poprvé za ten den jsem na něj zvýšil hlas. Řekl jsem něco ve smyslu: „Hele, uklidněte se a nesahejte na ni takhle.“ On se ke mně otočil, přišel skoro na krok a začal mi vyhrožovat, že jestli budu dělat „moudrýho“, tak si to se mnou vyřídí. Cítil jsem z něj alkohol a napětí, a i když jsem tam stál za pultem, najednou jsem si připadal dost malý. Bylo cítit, jak je kolem napjatá atmosféra. Lidi dělali, že si rovnají peněženky nebo koukají jinam, ale bylo vidět, že slyší každé slovo. Jedna starší paní udělala nenápadný krok k tomu klukovi, vzala ho jemně za rameno a odvedla o pár metrů dál. On šel, ale pořád se ohlížel, jako by nechtěl mámu nechat samotnou.
Policie, výčitky a konec vánoční idyly
Kolega mezitím zmizel směrem k obchodu, ale v tu chvíli jsem ani nestihl zaregistrovat, že odešel. Později mi řekl, že šel pro ochranku. Jeden chlap z fronty se nakonec vložil do situace. Klidným hlasem řekl tomu opilci, že takhle se se ženskou nemluví a že by měl přestat. Vypadalo to, že se to třeba zlomí, ale on místo toho dal manželce před všemi facku. Normální, plnou ránu přes tvář. Spadla jí čepice na zem, ona se chytila za líc a rozbrečela se. Na vteřinu všichni zmlkli. Někdo vykřikl „tak dost!“, další lidi začali mluvit jeden přes druhého, ale já jsem jen stál s rukama mokrýma od ledové vody a cítil jsem, jak mi buší srdce. Měl jsem pocit, že bych měl něco udělat, ale nenapadalo mě co.
Během pár minut dorazila ochranka z obchodu, kolega šel s nimi. Postavili se mezi něj a ženu a snažili se ho držet dál, než přijede policie, kterou volali hned. On se cukal, nadával, ale už nikoho neuhodil. Možná i proto, že najednou viděl, kolik lidí je proti němu. Policie přijela relativně rychle, odvedli ho kousek dál od stánku a začali si s ním i se svědky psát údaje. Já jsem tam nemusel vypovídat, všechno kolem nějak organizovala ochranka. Ta žena mezi slzami pořád opakovala, že „to takhle normálně není“, že jen pil, že jsou Vánoce. Odmítla jet na služebnu, vzala syna za ruku, něco rychle řekla policistům a odešli mezi ostatní lidi. My s kolegou jsme mezitím začali znovu uklízet vodu, rovnat kádě, sbírat rozházené věci a snažili jsme se, aby to působilo, že je zase normální provoz. Lidi se opatrně vraceli do fronty.
Když jsem večer jel domů, v hlavě mi pořád běžela ta facka a výraz toho kluka, jak se dívá na mámu a zároveň na tátu. Uvědomil jsem si, že jsem poprvé viděl něco, co se jinak děje doma mimo oči ostatních. A že jsem vlastně moc nezasáhl. Fungoval jsem v roli prodavače kaprů, co má hlavně zvládnout frontu a neudělat průšvih. V tramvaji hrály koledy, ale vůbec jsem je nevnímal a řeči o „vánoční pohodě“ mi přišly prázdné. Řekl jsem si, že k prodeji kaprů se asi už vracet nechci. A že až někdy příště uvidím něco podobného, nechci jen stát za kádí, držet se své role a tvářit se, že to není moje věc.
