Článek
K prodeji vánočních stromků jsem nastoupil hned na začátku prosince. Stánek stál na betonovém kousku parkoviště u nákupního centra na kraji města. Byl jsem čerstvě po stěhování do podnájmu, čekaly mě první Vánoce, kdy si všechno platím sám, a na účtu jsem měl zhruba tolik, aby mi to vydrželo do poloviny měsíce. Šéf mi první den v rychlosti vysvětlil, jaké jsou ceny, jak stromky balit do síťky a že slevy „dáváme jen výjimečně“. Občas se u stánku vystřídal ještě jeden brigádník, ale většinu času jsem tam stál sám. První směnu jsem byl vlastně docela nadšený, připadalo mi, že to budou klidné dny venku, trochu zima, vůně jehličí, usměvavé rodiny. Vůbec mě nenapadlo, jak moc naivní ta představa je.
Když se romantika změní v hádku
Už druhý den dopoledne přišel mladý pár, na první pohled úplně obyčejní lidé. Ona v ruce termosku, on klíče od nějakého lepšího auta, působili, že mají věci pod kontrolou. Chvíli si prohlíželi různé stromky, ona si vybrala pěknou jedličku, já ji vytáhl ze stojanu a řekl cenu. V tu chvíli se ten kluk úplně změnil. Začal na ni vyjíždět, že je rozmazlená, že nechápe, kolik stojí život, že na „její rozmary“ nemá. Z minuty na minutu se z klidného výběru stala hádka, ve které ji ponižoval kvůli penězům a tomu, za co všechno prý utrácí. Stál jsem od nich metr, slyšel každé slovo a bylo mi trapně, že jsem toho součástí. Zkusil jsem jim opatrně nabídnout levnější stromek, spíš jen tak mimochodem, ale oni mě skoro nevnímali. Ona nakonec beze slova odešla k autu. Zůstal jsem tam se stromkem v ruce a předstíral, že si upravuju cedulky s cenami.
Ten samý večer, když už byla tma a zima mi lezla pod bundu, se k pultu přimotal chlap, který byl očividně opilý. Cítil jsem z něj alkohol, sotva artikuloval a skoro hned začal vyžadovat velkou slevu, že je „věrný zákazník“ a že jinak půjde jinam. Za ním stálo na parkovišti auto, v sedačce sedělo dítě, které na mě koukalo přes zamlžené sklo a občas na okno klepalo rukou. Když jsem mu klidně řekl, že víc slevu dát nemůžu, začal na mě sprostě nadávat, vyhrožoval, že si to se mnou vyřídí, a to dítě v autě zůstalo celou dobu samo. V hlavě mi běželo, jestli nemám zavolat policajty nebo aspoň něco říct kvůli tomu dítěti, ale bál jsem se, že vybuchne ještě víc a udělá před stánkem scénu, kterou pak budu šéfovi vysvětlovat. Nakonec se urazil, mávnul rukou a odjel pryč. Já tam stál, klepaly se mi ruce a říkal jsem si, jestli jsem neměl najít odvahu něco udělat jinak.
Sleva pro babičku a hněv šéfa
Další den dopoledne přišla drobná starší paní, působila hned od začátku nesměle. Prohlížela si ty nejmenší smrčky a bylo vidět, že se už jen za tu otázku na cenu trochu stydí. Pak vytáhla z kabelky pečlivě složené bankovky a hrst drobných, chvíli u pultu počítala a pak se omluvně zeptala, jestli bych jí ten nejlevnější stromek nemohl trochu zlevnit, že je sama a jinak jí nezbyde na štědrovečerní večeři. Vzpomněl jsem si na šéfovy řeči o slevách, chvilku jsem váhal, ale pak jsem jí kus ceny odpustil a řekl, že se to nějak zaokrouhlí, že to tak vyšlo. Byla mi vděčná víc, než by odpovídalo těm pár korunám. Večer jsem ji ale z dálky poznal znovu – nesla ten stejný, ještě nerozbalený smrček zpátky ke stánku. U pultu šéfovi vysvětlovala, že si to doma přepočítala a že si to stejně nemůže dovolit. Stál jsem opodál, poslouchal, jak jí šéf s kyselým výrazem vrací peníze, a bylo mi strašně trapně, že nejsem schopný jí ten stromek prostě zaplatit ze svého.
Když šéf večer počítal tržbu, všiml si u jednoho z nejmenších smrků nižší částky a začal se vyptávat. Jakmile zjistil, že jsem paní dal slevu, pustil se do mě přímo u stánku. Křičel, že nejsme charita, že si prý na konci měsíce všichni rádi vezmeme plnou výplatu, a že jestli chci zachraňovat svět, mám to dělat za svoje peníze. Stál jsem tam, ruce v kapsách, lidi kolem nás se dívali jinam. O pár minut později přišel mladý kluk pro první vlastní stromek. Bylo vidět, že se v cenách vůbec neorientuje. Šéf mu bez mrknutí oka řekl částku o několik stovek vyšší, než byla napsaná na ceduli, a ten kluk to prostě zaplatil. V tu chvíli mi došlo, že u toho stánku jde skoro všem hlavně o peníze, i těm, co tvrdí, že si stromek kupují „pro rodinnou pohodu“. Ten původní romantický pocit z vůně jehličí se vytratil. Začal jsem vnímat hlavně nervozitu, stres a různé podvody.
Rány, které pod stromek nepatří
Den před Štědrým dnem byl u stánku největší nápor. Auta troubila, lidi spěchali, mezi stojany se pořád někdo tlačil. Přišla rodina se dvěma dětmi, rodiče už od začátku působili podrážděně, hádali se, jestli vzít levnější smrk nebo dražší jedli. Menší kluk pak omylem strčil do stojanu a jeden stromek spadl na zem. Otec k němu přiskočil, chytil ho za ruku, zatřásl s ním a pak mu dal facku přímo přede mnou. Děti se rozbrečely, matka jen tiše sykla „nech toho“ a dělala, že se nic nestalo. Rozhlédl jsem se, jestli na to někdo z těch lidí kolem zareaguje, ale všichni pokračovali ve výběru, jako by šlo jen o pád dalšího stromku. Já tam stál, promrzlý a neschopný cokoliv říct. Měl jsem v hlavě úplně prázdno a jen jsem věděl, že tohle už je na mě moc.
Po Štědrém dnu jsme se šéfem a kolegou balili zbylé stromky. Většina skončila na korbě auta a čekala je štěpkovačka. Po těch dnech hádek, ponížení, lidí, co přepočítávají drobné, rodičů, co bijí děti pár metrů od vánočních světýlek z nákupního centra, mi to celé začalo připadat prázdné. Seděl jsem chvíli na obrubníku, ruce od smůly, prsty zkřehlé zimou, koukal na jehličí po zemi a přemýšlel, jak málo stačí, aby se člověk doma u stromku cítil v bezpečí a v klidu. Došlo mi, že od téhle brigády už se na vánoční stromek nikdy nepodívám jen jako na dekoraci. Vždycky si k němu vybavím příběhy lidí od stánku, o kterých se u svátečního stolu většinou vůbec nemluví.
