Článek
První večerní směnu na vánočních trzích jsem brala jako něco mezi brigádou a malým splněným přáním. Mám ráda světýlka, koledy, ten pocit, že se město na chvíli zpomalí. Známá sháněla výpomoc k sobě do stánku, tak jsem kývla. Prodávala jsem svařák, punč a sladkosti. Byl pátek, kolem páté už byla skoro tma a všechno kolem svítilo. Zároveň jsem byla docela nervózní, protože z cizích peněz mám respekt a pořád jsem si v hlavě opakovala ceny. Uklidňovalo mě, že vedle ve stánku stál kluk, který tam dělá už třetí rok, a hned na začátku mi řekl, že když si nebudu jistá, mám na něj prostě mávnout.
Když svařák ještě voní pohodou
První hodina uběhla až překvapivě hladce. Chodily hlavně rodiny s dětmi a partičky kolegů po práci. Většinou si dali jeden svařák, dětem čaj nebo horkou čokoládu. Lidi byli zdvořilí, občas se zastavili na pár vět o tom, jak je to tam hezké, jak se jim líbí stromeček a hudba. Říkala jsem si, že tohle je přesně ta „vánoční atmosféra“, kvůli které jsem do toho šla. Všímala jsem si, jak se po prvním kelímku lidem trochu rozvážou jazyky – víc se usmívají, častěji nechávají drobné do kasičky, začnou vyprávět, jak shánějí dárky a kdo co „určitě neocení“. Připadalo mi to spíš roztomilé než problém.
Kolem sedmé už se ale začala vracet část lidí, které jsem obsluhovala dřív. Druhý kelímek v ruce, hlasitější smích, zpívání s koledami, objímání mezi kamarády, do kterého by se asi normálně nepouštěli. Jedna paní středního věku se u mě zdržela déle. Vyprávěla, že sem s kamarádkami chodí každý rok, protože „doma je stejně nikdo neocení“. Řekla to tak napůl v legraci, ale v očích to moc veselé nebylo. Zůstalo mi to v hlavě. Uvědomila jsem si, že pro hodně lidí ten svařák není jen „na zahřátí“, ale spíš způsob, jak se odvážit říct věci, na které by si normálně netroufli, nebo jak na chvíli vypnout. Pořád jsem to ale brala jako součást večera, který je víc veselý než temný.
Kdy se vánoční atmosféra zlomí
Zlom nastal po osmé. K pultu se přiřítila trojice chlapů, kterým už z dálky nebylo úplně rozumět. Bylo jasné, že tohle není jejich první ani druhý kelímek. Objednávali naráz, pletli si příchutě, jeden chtěl punč, ale pak tvrdil, že chtěl svařák, druhý vyžadoval „pořádnou porci rumu“, i když jsem mu vysvětlovala, že máme přesně dané míry. V hlavě mi problesklo, jestli jim vůbec mám nalévat, ale bála jsem se, že kdybych je odmítla, vyvolám zbytečnou scénu. Začali si dělat legraci, komentovali všechno, co dělám, a ten nejdotěrnější se naklonil přes pult tak blízko, že jsem ucouvla. Tvrdil, že se jen dívá, „jak to tu mám udělané“. Cítila jsem, jak ve mně roste nervozita, ale snažila jsem se zůstat co nejvíc věcná, jen je rychle obsloužit a posunout pryč.
Nejhorší to bylo ve chvíli, kdy jsem tomu dotěrnému chlapovi řekla cenu. Najednou začal tvrdit, že jsem mu naúčtovala o jeden svařák navíc. V tu chvíli jsem měla v hlavě úplný zmatek, ale zároveň jsem si byla jistá, že jsem se nespletla. On začal zvyšovat hlas a přemlouval kamarády, ať mu to dosvědčí. Lidi kolem se začali otáčet, u stánku se udělala malá fronta a já cítila směs studu a vzteku. Nechtěla jsem vypadat jako někdo, kdo se snaží okrást opilého zákazníka. Nakonec jsem mávla na kluka z vedlejšího stánku. Přišel, vzal si účtenku, prošel s tím chlapem položku po položce a klidným hlasem mu to celé vysvětlil. Chlap nakonec jen mávl rukou, něco zamumlal o tom, že „o nic nejde“, ale bylo vidět, že mu nešlo o peníze, spíš o to mít navrch a udělat si ze mě terč.
Co všechno se skrývá za stánkem
Když odešli, domluvila jsem se s klukem odvedle, že mi na dvě minuty pohlídá pult. Zalezla jsem za stánek, vytáhla termosku s čajem a snažila se uklidnit třesoucí se ruce. Připadala jsem si hrozně malá a nejistá. Zeptala jsem se ho, jak dokáže být v takových situacích tak v klidu. Jen se pousmál a řekl: „Po třetím svařáku už to nejsou ti samí lidi, co přišli v pět. Nesmíš si to pouštět k tělu.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem si alkohol vždycky spojovala hlavně s uvolněnou náladou, ne s tímhle pocitem ohrožení a bezmoci. Zbytek směny jsem byla mnohem víc na pozoru. Víc jsem si všímala očí lidí, řeči, toho, jestli je kelímek v jejich ruce první, nebo už další.
Když jsme kolem desáté zavírali, byla jsem unavená a promrzlá, ale hlavně jsem měla hlavu plnou tváří z toho večera. Viděla jsem před sebou ty tři chlapy, kteří potřebovali někoho přetlačit, i tu paní, co mezi řečí přiznala, že se doma cítí zbytečná. Při uklízení stánku jsem si uvědomila, že vánoční trhy nejsou jen o světýlkách a šťastných rodinkách, jak jsem si to představovala. Jsou i o tom, že lidi chodí od každodenních starostí k kelímku s teplým alkoholem. Moje představa „kouzelných trhů“ se změnila, ale zároveň jsem v tom viděla i něco střízlivějšího. Uvědomovala jsem si, kolik je za těmi scénami únavy, samoty a frustrace. Domů jsem šla s pocitem, že mě po třetím svařáku už jen tak něco nepřekvapí, ale zároveň ve mně zůstal zvláštní, trochu hořký pocit z toho, co všechno se za sváteční atmosférou skrývá.
