Článek
Vzala jsem si brigádu u stánku se svařákem na vánočních trzích v centru, druhý adventní víkend, sobotní odpoledne. Potřebovala jsem peníze na dárky a říkala si, že to bude taková „vánoční romantika“. V praxi to znamenalo hodně vrstev oblečení, zmrzlé prsty a lepivé ruce od cukru a sirupu. Přesto jsem byla naladěná dobře. Lidi byli milí, usmívali se, povídali si mezi sebou. Těšila jsem se na večer, že to ožije a bude to ještě hezčí, barevná světýlka, hudba, ruch. Spíš jsem čekala únavu než to, co nakonec přišlo.
Kolik svařáku stačí, aby se lidi změnili
Odpoledne chodily hlavně rodiny s dětmi a starší páry, takové klasické „jdeme se projít po trhu“. Každý si dal jeden hrnek, někdo si k tomu vzal trdelník, chvilku postáli a šli dál. Občas se někdo vrátil podruhé, už trochu rozesmátý, ale pořád v pohodě. Padaly vtípky typu, že „tohle zahřeje líp než punč od babičky“, nebo že jestli takhle budou pokračovat, Ježíšek letos nedorazí. S kolegyní jsme si začaly všímat, že po druhém hrnku se lidem víc rozvážou jazyky. Začnou být ukecanější, dotěrnější, víc se naklánějí přes pult. Mezi sebou jsme si říkaly, že třetí hrnek je taková pomyslná hranice. Do té doby sranda, od té doby loterie.
K večeru přišla parta čtyř chlapů, typický firemní večírek. Košile, bundy přehozené přes rameno, už na dálku bylo cítit alkohol, i když tvrdili, že „teprve začínají“. Vzali si první kolo svařáků, byli přátelští, nechali dýško, jeden mi řekl, že mám „milý úsměv“. Brala jsem to s rezervou, ale pořád to bylo v normě. Za půl hodiny byli zpátky pro druhé kolo. Už byli hlučnější, navzájem si vyprávěli historky z práce, posmívali se cenám a porovnávali, kde se minule opili levněji. Když se objevili potřetí, bylo jasné, že je to ta naše hranice. Začali hulákat jeden přes druhého, cpali se stranou k pultu, aby nemuseli stát ve frontě, a začaly lítat dvojsmyslné poznámky směrem ke mně i ke kolegyni. Najednou jsem už neměla pocit „vánoční romantiky“, ale byla jsem v napětí, co ještě kdo udělá nebo řekne.
Když se vánoční pohoda zvrhne v ostudu
Fronta se začala prodlužovat a tihle čtyři zabrali půlku prostoru před stánkem. Hulákali koledy, ale mezi to si vkládali fotbalové pokřiky a různé sprosté komentáře. Za nimi stál starší německý pár, bylo vidět, že jsou trochu v šoku, tiše si něco říkali mezi sebou a tvářili se dost rozpačitě. Jeden z těch Čechů se najednou otočil a začal na ně anglicko-česky řvát, že „tady jsme v Česku, tady se paří“, a dělal si srandu z jejich přízvuku. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Snažila jsem se ho uklidnit, mluvila jsem na něj klidně, ať se posune, že jsou tu i jiní lidi a že má nechat ostatní být. On mávl rukou a za chvíli už hulákal na někoho jiného, ale ten moment ve mně zůstal. Přesně tohle je ta „ostuda“, o které se mluví, když někde vidím video opilých Čechů v zahraničí. Akorát tady jsme byli doma a stejně mi bylo trapně.
O něco později přišla mladší dvojice. On střízlivější, spíš takový unavený výraz, ona už zjevně načatá z nějakého předchozího podniku. Vzali si svařák, za chvíli se vrátili, že „to bylo skvělý, dáme ještě“. Během krátké doby měla ona v sobě třetí hrnek. Začala tancovat na hudbu z reproduktorů, máchala rukama, opírala se o pult. V jednu chvíli zavadila o tác s čistými keramickými hrnky, ten se sesunul na zem a pár hrnků se rozbilo. Zůstala jsem stát s tím klasickým „no super“ v hlavě. Klidně jsem jí vysvětlila, že ty hrnky jsou zálohované a že jí ty rozbité budeme muset naúčtovat. Ona se hned ohradila, že „vždyť je to jenom svařák a Vánoce, ne?“, a začala se hádat, že to přece byla nehoda a že jsme hnusní, když to chceme zaplatit. Její kluk se tvářil, jako by tam ani nebyl. Stál kousek za ní, ruce v kapsách, pohled do země. Nakonec se z fronty ozval tichý hlas nějakého pána, který prostě řekl, že to zaplatí, a podal mi peníze. Ona se ani neomluvila. V tu chvíli mi došlo, jak moc mi vadí, že větší stud má cizí člověk za nimi než ona sama.
Po směně zůstaly peníze i zvláštní pachuť
Ke konci směny, někdy kolem desáté večer, byl trh plný lidí, kteří klopýtali, smáli se moc nahlas a z dálky bylo cítit směs alkoholu a klobás. S kolegyní jsme si mezi sebou říkaly, že odpoledne to vypadalo moc hezky a teď máme pocit, že jsme na levné venkovní akci. Dolívala jsem poslední svařáky, snažila se být pořád stejně milá, ale v hlavě jsem měla ty konkrétní tváře po třetím hrnku, kdy se během chvíle někdo změní z příjemného člověka v někoho úplně jiného. Když jsme zavíraly, počítala jsem tržbu a odečítala škodu za rozbité hrnky. Vydělala jsem si, na dárky to bude, ale radost z toho byla taková podivná.
Domů jsem šla unavená, v bundě načichlé kouřem a svařákem. V hlavě mi běžely ty večerní scény a míchal se ve mně hořký humor se studem. Říkala jsem si, že příští rok, jestli sem vůbec půjdu, tak si vezmu jen denní směny. Odpoledne to pořád ještě působí jako hezká tradice. Večer mám spíš pocit, že se dívám na to, jak je pro nás skoro samozřejmé se opít tak, že je to ostuda. A někde mezi prvním a třetím hrnkem svařáku se mi ta původní „vánoční romantika“ docela ztratila.
