Článek
Už několik měsíců jsme s partnerem trávili večery na realitních serverech a víkendy na prohlídkách. Každý byt měl nějaký háček – buď šílenou cenu, nebo hroznou lokalitu. Už jsme z toho byli unavení, takže když se objevil slušně vypadající inzerát v rozumné části města, chytila jsem se ho skoro automaticky. Hned jsem volala na číslo v inzerátu. Makléř do telefonu zněl příjemně, ale hned mi řekl, že byt je „ještě volný“, jen se mu prý rychle plní termíny prohlídek. Měla jsem pocit, že mám vlastně štěstí, že na mě vyšel čas. Domluvili jsme si prohlídku na druhý den po práci, kvůli tomu jsem si přesouvala schůzku v práci a cestou tam jsem byla nervózní, ale i dost nadšená. V hlavě jsem si už představovala, že by to mohl být ten „náš“ byt a že bychom to konečně měli za sebou.
První dojem, který zvedl tlak ještě víc
Před domem už na nás čekal makléř. Vypadal přesně tak, jak bych si ho představila z telefonátu – upravený, vyžehlená košile, úsměv, který působil spíš profesionálně. Podali jsme si ruce, představil se a ještě mezi dveřmi nezapomněl zmínit, že „o byt je opravdu velký zájem“. Tím ten tlak jen posílil. Ve výtahu začal klasický výklad o klidném domě, bezproblémových sousedech a výborné dopravní dostupnosti. Já ho vnímala jen napůl. V hlavě jsem si už dělala jiné výpočty – jestli bychom zvládli hypotéku, kolik bychom dali do případné rekonstrukce kuchyně a jestli to celé dává smysl.
V bytě nás provedl přes obývák, ložnici a malou kuchyň. Všechno doprovázel výkladem – ukazoval nové rozvody, zmiňoval, že majitelka „spěchá na prodej“, takže by to šlo rychle, a mezi řečí znovu opakoval, že má na byt hodně zájemců. Partner se naštěstí nenechal unést tou atmosférou a začal se ptát na konkrétní věci: jak vysoký je fond oprav, jak dlouho je byt v nabídce, proč vlastně současná majitelka odchází. Na odpovědích ale bylo znát, že jde spíš o naučené fráze než o skutečné informace. „Fond je standardní, nic neobvyklého,“ „v nabídce je krátce“ a „paní se stěhuje z osobních důvodů“. Žádná čísla, žádné detaily. Mně začalo být divné, že pořád mluví o velkém zájmu ostatních, ale zároveň se vyhýbá čemukoliv konkrétnímu.
Když se ukáže, že jste jen záloha
Když jsme došli do posledního pokoje, partner se zeptal přímo, jak by vypadal postup, kdybychom se rozhodli byt koupit. Jestli je možné dát rezervační zálohu a do kdy by bylo potřeba se rozhodnout. Makléř na chvíli zmlknul, podíval se na nás a pak začal vysvětlovat něco o „férovém systému pořadí zájemců“, že prý si všechny nabídky zapisuje a pak podle toho jedná. Znělo to hrozně neurčitě. V tu chvíli jsem se už neudržela a zeptala se ho napřímo, jestli je ten byt v tuhle chvíli opravdu volný. Už bez úsměvu si povzdechl a po asi deseti minutách od začátku prohlídky přiznal, že už je podepsaná rezervační smlouva s někým jiným.
Dodával k tomu, že „ještě není nic stoprocentní“, protože ti první zájemci teprve řeší hypotéku. A že je pro něj důležité mít někoho „v záloze“, kdyby jim to nevyšlo. V tu chvíli se mi nálada zkazila úplně. Připadala jsem si jako někdo, koho sem přivedli jen proto, aby si mohl odškrtnout další kontakt v databázi. Řekla jsem mu, že pokud je už rezervační smlouva podepsaná, přijde mi fér to říct rovnou po telefonu. Že si kvůli tomu lidé přesouvají práci, ruší si program a doufají v něco, co je vlastně skoro nereálné. On se bránil tím, že „oni to tak v kanceláři dělají“, že nikdy neví, jak to s prvními zájemci dopadne, a že by byla škoda přicházet o další možné kupce. Místo omluvy spíš vysvětloval, proč je to podle něj v pořádku.
Jak jedna prohlídka změnila naše hledání
Prohlídku jsme pak došli spíš ze setrvačnosti. Makléř ještě ukazoval sklep a kočárkárnu, ale už jsme se skoro na nic neptali. Já jsem měla jasno v tom, že v tomhle bytě máme minimální šanci, a i kdyby se náhodou uvolnil, necítila jsem se dobře z toho, jak to celé proběhlo. Na chodbě se nás pak ptal, jestli s námi může počítat s nějakou závaznou nabídkou „pro případ, že by to prvnímu páru nevyšlo“. Partner jen neurčitě odpověděl, ať nám kdyžtak dá vědět, ale že se teď nechceme k ničemu vázat. Cestou domů v tramvaji jsme to probírali a oba jsme byli dost naštvaní. Shodli jsme se, že příště se hned na začátku zeptáme na aktuální stav rezervace, ještě po telefonu, než si na někoho uděláme čas.
O pár dní později mi od něj přišla SMS, že „první zájemci stále řeší financování“ a jestli máme pořád zájem být druzí v pořadí. V tu dobu už ve mně z nadšení z bytu nezbylo nic, spíš zůstal nepříjemný pocit z toho, jak s námi jednal. Uvědomila jsem si, že se mi nechce vstupovat do obchodu s někým, komu od začátku nevěřím. Odepsala jsem mu stručně, že jsme se mezitím rozhodli hledat jinde a ať s námi už nepočítá. Od té doby vím, že u realitek musím hned na začátku tlačit na jasné odpovědi. Ne proto, že bych chtěla být nepříjemná, ale proto, že jinak se z klientů snadno stanou jen anonymní „varianty B“, které někdo vodí po bytech jen pro případ, že by náhodou někdo jiný couvnul. A to už znovu zažívat nechci.
