Článek
Silvestra jsem letos trávila u známých v bytě v centru. Nedokázala jsem zůstat doma, rozchod byl čerstvý a představa, že budu sama v pyžamu u televize, mě děsila. Upřímně jsem tam ale šla hlavně kvůli Martinovi. Poslední týdny se mnou trávil většinu času, poslouchal stejné věty dokola a tahal mě z postele, když jsem se chtěla zavřít doma. Už cestou tramvají jsem cítila zvláštní nervozitu, která se rozchodem úplně nedala vysvětlit. U stolu jsme seděli vedle sebe, pili víno, on do mě občas šťouchl loktem a dělal si ze mě nenápadné legrácky o tom, jak jsem „zase největší dramatik večera“. Normálně bych ho sjela, tentokrát jsem se jen smála, protože mi to dělalo až moc dobře.
Polibek o půlnoci, který neměl přijít
Když se blížila půlnoc, všichni jsme se natlačili do obýváku k oknu, někdo pouštěl odpočet z televize, někdo z mobilu, všude byl hluk. Stála jsem u okna a koukala na ohňostroje, které spouštěli lidi před domem, když mě Martin zezadu obejmul kolem pasu. Nebylo to poprvé, dělával to i jindy, jenže tentokrát se mi rozbušilo srdce úplně jinak. Vteřiny do konce roku se odpočítaly, lidi kolem nás křičeli „šťastnej novej rok“ a líbali se. Martin mi popřál a chtěl mě políbit na tvář, jenže jsme se potkali rty trochu víc, než by odpovídalo „kamarádskému polibku“. Ztuhla jsem, ale během chvíle už kolem nás někdo hulákal přípitek, někdo do mě vrazil, všude smích a hluk. Rozhodla jsem se, že to prostě přejdu, a připsala to alkoholu a atmosféře. Jenže někde vzadu v hlavě mě to začalo znervózňovat.
Po půlnoci se lidi rozprchli – někdo do kuchyně, někdo na balkon kouřit, někdo na zem s deskovkou. Mně se začala motat hlava, klasická kombinace prosecca, vína a všech těch emocí, které jsem do té doby potlačovala. Martin si mě chvíli prohlížel a pak jen suše řekl, že takhle mě samotnou v noci domů nepustí. V tu chvíli jsem byla ráda, představa, že pojedu nad ránem sama nočním autobusem, ve mně vyvolávala úzkost. Cestou autobusem jsem mu skoro usnula na rameni a pak se mi najednou spustily slzy. Bez varování, prostě to ze mě šlo samo. On mě jen držel kolem ramen, nechal mě vybrečet se a opakoval, že je tady, že to nějak dáme. V té chvíli mě to uklidnilo tak moc, až mi to samotné přišlo podezřelé.
Jedna postel, jedno rozhodnutí, žádný návrat
U mě doma jsem mu automaticky nabídla gauč, protože to tak děláme vždycky, když někdo přespává. Ale motala se mi hlava a žaludek se ozýval, takže jsem se jen převlékla do pyžama a zalezla do postele. Dveře do ložnice jsem nechala pootevřené, kdybych potřebovala do koupelny. Za chvíli se v nich objevil Martin s dekou v ruce a řekl, že se mu nechce rozkládat gauč, jestli si nemůže lehnout ke mně „jen na kraj“, že mě aspoň ohlídá, kdyby mi bylo hůř. V tu chvíli mi to přišlo praktické a vlastně i milé. Otočila jsem se k němu zády, on si lehl pod peřinu a objal mě zezadu. Nejdřív jsem to brala jako útěchu, něco mezi objetím a hlídáním, aby mi nebylo zle. Jenže jeho ruce se začaly pomalu posouvat, doteky byly jistější a já začala odpovídat. V hlavě jsem měla mlhu, ale zároveň úplně jasnou větu: „Tohle jsme si roky oba říkali, že nikdy neuděláme.“ A stejně jsme to udělali.
Ráno jsem se probudila s těžkou hlavou, a to nejen z alkoholu. Cítila jsem ho vedle sebe, úplně nahého, a jakmile jsem zahlédla svoje i jeho oblečení rozházené po zemi, došlo mi to úplně. Stáhl se mi žaludek, pocítila jsem silný stud a paniku. Nejen kvůli tomu, co se stalo, ale hlavně kvůli tomu, co to může udělat s námi dvěma. Napadlo mě, že on to třeba bere jako jednu opilou noc, zatímco já už to v hlavě řeším dopředu. Dělala jsem, že ještě spím, protože jsem přesně nevěděla, co říct. Potřebovala jsem aspoň pár minut, abych se nadechla a nějak si to v sobě srovnala. Když se začal vrtět, vysoukala jsem se z postele s tím, že jdu uvařit kafe, i když mi bylo jasné, že tím nic moc neodložím.
Ranní kocovina, která nebyla jen z alkoholu
Seděli jsme pak v kuchyni naproti sobě, já v jeho vytahaném triku, on v jednom z mých, a mezi námi dva hrnky kávy a trapné ticho. Zkusila jsem nahodit konverzaci o tom, jaká byla oslava, kdo se kdy ztratil a kdo to nejvíc přehnal, ale znělo to tak nuceně, že mi bylo trapně i sama před sebou. Martin to po chvíli utnul a řekl naprosto přímo, že ví, že jsme to včera přehnali, ale že toho nelituje. V tu chvíli jsem o všem začala přemýšlet ještě víc. Zároveň mě to vyděsilo i uklidnilo. Přiznala jsem, že jsem úplně zmatená a že se nejvíc bojím, že o něj přijdu jako o kamaráda, když to mezi námi nebude fungovat. Chvíli mlčel a pak řekl, že pro něj už dlouho nejsem „jenom kamarádka“, jen se bál něco měnit, dokud jsem byla ve vztahu, a pak když jsem byla rozhozená po rozchodu.
Seděla jsem tam, míchala kávu a v hlavě si přehrávala všechny situace za poslední měsíce i roky. Všechny ty drobnosti, které jsem vyhodnotila jako „to je prostě Martin“. A teď mi docházelo, že možná nebyly tak nevinné, jen jsem je nechtěla vidět. Řekla jsem mu, že nechci dělat, jako by se nic nestalo, protože to prostě nejde. Zároveň jsem nechtěla, aby to zůstalo jen jako „jedna zlá opilá noc“, když je mezi námi zjevně víc. Shodli jsme se, že jestli do toho máme jít, tak ne v kocovině a ne ze zmatku. Domluvili jsme se, že si dáme pár dní, necháme emoce trochu sednout a pak spolu půjdeme „na rande“, poprvé ne jako kamarádi, ale jako dva lidi, co zjišťují, jestli spolu dokážou být i jinak.
Nová kapitola začíná jednou zprávou
Když odcházel, bylo ticho mezi námi jiné než ráno. Už ne tak trapné, spíš opatrné. U dveří mě obejmul a krátce políbil, tentokrát úplně vědomě, bez výmluv na alkohol nebo půlnoc. Polibek jsem mu oplatila, i když jsem v břiše cítila svíravý pocit z toho, do čeho se pouštím. Jakmile za ním zaklaply dveře, sedla jsem si na postel a začala si naplno uvědomovat, co se stalo – strach, úlevu i zvláštní naději. Bylo mi jasné, že se mezi námi od té noci něco změnilo. Co z toho bude, jsme tehdy nevěděli ani jeden. Jediné, co jsem v tu chvíli dokázala udělat, bylo vzít telefon a napsat mu zprávu, že na to rande fakt chci jít.
