Článek
Byl podvečer, vracela jsem se po práci domů a byla jsem už docela vyčerpaná. Zastavila jsem se v supermarketu jen pro pár drobností na večeři, v košíku jsem měla čtyři věci a představovala si, že to vezmu „na otočku“. U pokladen ale stála fronta a já si v hlavě počítala, kolik mi toho doma ještě zbývá – uvařit, něco dodělat do práce, aspoň trochu si odpočinout. Vnímala jsem v sobě jemné napětí, ale říkala jsem si, že s tím nic neudělám. Prostě si to vystojím jako všichni ostatní.
Starší paní a nečekaná reakce ve frontě
Když se fronta trochu posunula, všimla jsem si starší paní, jak se tam nejistě motá kolem. V ruce držela jen chleba a jogurt, rozhlížela se po lidech a tvářila se nejistě. Vypadala, jako by se bála, že když se někam zařadí, někdo na ni vyjede, že se cpe dopředu. V hlavě se mi vybavily scénky z obchodů, kdy někdo na seniory křičí, a bylo mi jí upřímně líto. Tak jsem ji oslovila, usmála se na ni a nabídla jí, ať si stoupne přede mě, když má tak málo věcí. Brala jsem to jako samozřejmost.
Paní ke mně přišla blíž a chvíli se na mě dívala zkoumavě, jako by si mě nejdřív chtěla prohlédnout. V tu chvíli jsem automaticky čekala něco ve stylu „děkuju, to je od vás milé“, protože tak to obvykle bývá. Místo toho jen trochu odfrkla a pronesla něco jako: „No konečně, že vás to napadlo, když stejně nikam nespěcháte.“ Úplně mě tím zarazila. Jednak tím tónem, jednak tím, že vůbec netušila, jak moc v hlavě řeším čas a povinnosti. Ten dobrý pocit, se kterým jsem ji pouštěla, mi v tu chvíli rychle vyprchal a já se cítila spíš trapně.
Kázání u pokladny a pocit trapnosti
U pokladny pak začala nahlas povídat, jak dneska mladí na nikoho neberou ohled, jak si každý hledí jen sebe a že ona prý celý život musela bojovat, aby se někam dostala. Stála jsem za ní, poslouchala to a v duchu si říkala, jaká je to ironie, když jsem ji před chvílí pustila právě proto, že ohledy beru. Pak se na mě znovu otočila a skoro káravým tónem mi řekla, ať si na to dávám pozor, že když budu všechny pouštět před sebe, tak mě v životě všichni převálcují. Přidala větu, že „být hodná je na prd“ a že lidi jen čekají, koho využít. Držela jsem košík, koukala na ni a v hlavě měla prázdno. Přišlo mi, že mluví úplně z jiného světa, a vůbec mě nenapadalo, co jí na to říct.
Pokladní na mě pak hodila krátký, soucitný pohled a hned se zase tvářila neutrálně, jako by nechtěla, aby to bylo ještě trapnější, než to je. Paní zaplatila, vzala si nákup a bez jakéhokoli rozloučení odešla, jako by se nic nestalo. Já zaplatila po ní a pořád jsem měla v sobě zvláštní pocit. Udělala jsem něco, o čem jsem byla přesvědčená, že je správné, a odměnou byla přednáška o mojí „naivitě“. Cestou z obchodu se ve mně míchalo naštvání, zmatek a trochu i smích, protože mi to celé připadalo absurdní.
Co mi tahle absurdní situace ukázala
Když jsem šla domů, začala jsem nad tím ale přemýšlet víc do hloubky. Došlo mi, že mě ve skutečnosti tolik nenaštvalo to, co přesně řekla, ale spíš to, že se dotkla místa, které sama v sobě dost řeším – že mám tendenci ustupovat, přizpůsobovat se, „být hodná“. Uvědomila jsem si, že jsem ji pustila nejen kvůli ní, ale i proto, abych sama o sobě měla dobrý pocit, že jsem ta ohleduplná. A možná jsem si opravdu někde uvnitř říkala, že by bylo fajn za to slyšet aspoň krátké „děkuju“. V tu chvíli mi jí začalo být trochu líto. Představovala jsem si, kolikrát musela být zklamaná nebo přehlížená, když si vytvořila takhle tvrdý postoj. Zároveň jsem si ale řekla, že nechci kvůli jedné cizí reakci přestat dělat gesta, která mi připadají správná. Jen si víc hlídat, abych u toho sama sebe úplně neodsunula na poslední místo.
Večer jsem to vyprávěla partnerovi. Nejdřív se tomu trochu zasmál, protože ta situace zvenku opravdu působila skoro jako scénka z nějakého skeče. Pak ale řekl, že ta paní to možná myslela jako svébytné „poděkování po svém“, jen prostě mluví způsobem, který si odnesla ze svého života. Uvědomila jsem si, že každý reagujeme podle toho, co máme za sebou, a že to prostě nebude vždycky podle mých představ. Rozhodla jsem se, že příště zase klidně někoho s menším nákupem pustím před sebe, ale nebudu s tím automaticky spojovat očekávání, jak se má ten druhý zachovat. Tahle situace pro mě nakonec byla drsnější připomínkou, že věci dělám hlavně kvůli sobě a svému svědomí. Cizí reakce jsou něco, co úplně neovlivním, a asi je lepší s tím počítat, než se pokaždé znovu divit.
