Článek
Seděla jsem v sobotu odpoledne v obýváku s notebookem na klíně, spíš tak bezmyšlenkovitě projížděla internet, než že bych něco dělala. On vyšel z ložnice v teplákách s tím svým: „Jdu si zaběhat do parku, jako vždycky.“ Poslední týdny byl jiný. Častěji koukal do telefonu, odcházel z práce „na pivo“ a vracel se později, v posteli byl hlavou úplně jinde. Říkala jsem si, že to bude stres a že to přejde, ale už jsem z toho byla nervózní. Teď jsem si všimla, že má na sobě sice sportovní bundu, ale je až moc navoněný. A navíc si bral batoh, který si na běhání nikdy nebere. Chvíli jsem tam seděla a přemlouvala sama sebe, že přece nebudu hysterka, ale pak mi problesklo hlavou, že si to nemusím jen domýšlet. Zaklapla jsem notebook, popadla klíče, mobil, rychle na sebe natáhla džíny, bundu a rozhodla se, že ho prostě zkusím nenápadně sledovat.
Když běhání najednou přestane dávat smysl
Počkala jsem pár minut, aby mě neviděl jít hned za ním, a vyšla z domu tak, jako bych šla do obchodu. Na chodbě jsem cítila, jak se mi potí ruce, ale pořád jsem si říkala, že to možná celé přeháním. Venku jsem se držela na druhé straně ulice a dělala, že koukám do mobilu, kdykoliv se jen trochu otočil. Čekala jsem, že zamíří rovnou k parku, ale on najednou změnil směr k tramvajové zastávce. V tu chvíli mi bylo jasné, že něco nehraje. Naskočil do tramvaje a já vběhla zadními dveřmi na poslední chvíli, schovala se mezi lidi. Jak jsme přejížděli přes řeku směrem na Karlín, byla jsem strašně nervózní. V duchu jsem se uklidňovala, že třeba jen chce změnit trasu, dát si někde delší okruh. Ale tušila jsem, že se něco děje a že to nebude o běhání.
Vystoupil v Karlíně, kam vím, že běhat normálně vůbec nechodí, a vydal se směrem k řadě starších činžáků. Držela jsem si odstup a snažila se tvářit, že jdu úplně jinam. Když se zastavil u jednoho z vchodů, schovala jsem se za roh a jen zpoza něj vykukovala. Viděla jsem, jak vytahuje telefon a rychle někomu píše. Pak zazvonil na jeden konkrétní zvonek, který jsem si zapamatovala. Někdo mu otevřel, on se krátce rozhlédl kolem sebe a zmizel uvnitř. Zůstala jsem stát sama na chodníku před tím barákem, ruce se mi třásly. Hlavou mi běželo jen: „Fakt chceš vědět, co je za těma dveřma?“ Stála jsem tam mezi auty a odpadkovým košem a najednou mi došlo, že se rozhoduje o dost víc než o jednom odpoledni.
Před cizím bytem a dilema, co dál
Několik minut jsem jen chodila tam a zpátky před vchodem, jako bych čekala na někoho jiného. Přečetla jsem si jméno a číslo bytu na zvonku a přemlouvala jsem sama sebe, že to třeba má úplně normální vysvětlení. Že třeba někomu něco nese, že jde za kamarádem, že jsem jen paranoidní. Když z domu vycházel nějaký pán, chytla jsem mu dveře a prosmýkla se dovnitř, ani jsem nad tím nestihla přemýšlet. Zůstala jsem stát dole na chodbě u schránek a nevěděla, co dál. Najednou se mi špatně dýchalo. Nakonec jsem vytáhla mobil a zavolala kamarádce. Mluvila jsem rychle, skoro bez dechu, popsala jí celou situaci od chvíle, kdy si bral ten batoh. Ona mě vyslechla a pak úplně klidně řekla: „Hele, jestli chceš mít jistotu, tak prostě zazvoň. Jinak se z toho zblázníš a budeš si to přehrávat pořád dokola.“ Tenhle hlas zvenku mě trochu vrátil do reality. Strčila jsem mobil do kapsy a pomalu vyšla po schodech nahoru k bytům.
Před dveřmi toho bytu jsem se zastavila. Číslo i jméno na zvonku jsem měla v hlavě úplně přesně. Chvíli jsem jen stála a poslouchala, jestli za dveřmi něco neuslyším, a pak jsem prostě zmáčkla zvonek dřív, než bych si to rozmyslela. Ty vteřiny do otevření byly strašně dlouhé. Slyšela jsem kroky a odemykání. Otevřela mladá žena v legínách a volném tričku, neupravené vlasy, evidentně prostě doma. Žádná běžecká parťačka, žádná „jen kolegyně“. V rozpacích se na mě podívala, jako by čekala pošťáka, ne mě. Ze mě vypadlo jen: „Hledám Petra, má tu být.“ V tu chvíli se za ní v předsíni objevil on. Zbledl, vytřeštěné oči, a začal koktat něco ve smyslu, že mi to chtěl říct, „až bude lepší chvíle“. Ta věta mi přišla úplně mimo.
Když se nevěra potká s chladnou hlavou
Stála jsem na chodbě před cizím bytem, dveře dokořán, mezi námi ticho. Bylo mi najednou jasné, o co jde. Jak se ti dva na sebe podívali, jak byl v tom bytě jeho batoh, ani jsem nepotřebovala nic víc. Došlo mi, že tohle určitě není první návštěva a že všechna ta „běhání“ byla jen krycí historka. Nepřišla ze mě žádná scéna, žádný křik. Jen jsem se ho zeptala, jak dlouho to trvá. Odpověděl něco jako „nějaký měsíc“ a ta informace mě zároveň strašně ranila a trochu i uklidnila. Aspoň jsem věděla, že si nevymýšlím a že moje intuice nebyla úplně mimo. Otočila jsem se a bez dalšího slova sešla po schodech dolů.
Venku se mi chtělo brečet i smát zároveň. Celá situace mi přišla absurdní – od notebooku v obýváku po to, že jsem jela tramvají za vlastním přítelem. Cestou zpátky jsem seděla u okna, koukala ven a v hlavě si přehrávala celý náš poslední rok. Najednou mi spousta věcí dávala větší smysl. Jeho pozdní návraty, tajemné zprávy, únava, kterou vždycky nějak okecal. Poprvé jsem si opravdu připustila, že možná je lepší bolestivá pravda než další týdny a měsíce předstírání, že je všechno v pořádku. Nevěděla jsem ještě, co přesně s tím vztahem udělám, ale bylo mi jasné, že po tomhle už se nemůžu vrátit do role holky, která radši nic nevidí.
