Článek
Už pár let dělám v administrativě v jedné větší firmě, klasická kancelář, tabulky, faktury, maily. Poslední měsíce jsem byla dlouhodobě přetížená – přesčasy, stres, šéf, který dokáže seřvat za maličkost, a do toho terapie kvůli úzkostem, o které v práci nikdo neví. Cítila jsem se vyčerpaná, ale pořád jsem tlačila dál, protože „to nějak musím zvládnout“. Blížil se firemní vánoční večírek, kde se účast brala jako samozřejmost. V hlavě jsem řešila, že když nepřijdu, budu zase za tu divnou, co nikam nechodí. Řekla jsem si, že to beru jako povinnost, ale i jako šanci konečně trochu zapadnout do kolektivu, kde se pořád cítím bokem. Už předem jsem byla unavená, ale rozhodla jsem se, že půjdu.
Večírek, víno a sliby do ticha
Večírek byl v pronajaté restauraci. Většina kolegů se rychle naladila do „party módu“, objednávaly se panáky, hlasitý smích, fotky na Instagram. Já jsem zůstávala u vína a spíš jsem všechno sledovala. Cítila jsem se zase ztuhlá a mimo, jako bych tam byla jen fyzicky. Po chvíli naléhání typu „neblázni, jeden panák ti neublíží“ jsem povolila. Dala jsem si jednoho, pak druhého, abych nebyla za suchara a trochu se uvolnila. Později večer jsem skončila s Petrou a Janou z našeho oddělení v klidnějším koutě. Začaly jsme probírat, jak je to v práci náročné, jak je šéf občas přehnaný. V kombinaci alkoholu a únavy ze mě najednou vypadlo, že mám panické ataky, že chodím na terapii a že mě šéf několikrát seřval tak, že jsem pak brečela na záchodě.
Petra i Jana na mě chvíli koukaly překvapeně, ale pak se začaly chovat jako kamarádky u vína. Ujišťovaly mě, že to chápou, že toho mám hodně, že nejsem jediná, kdo má problémy. Několikrát zdůraznily, že tohle zůstane mezi námi třemi, že se nemusím bát. Mně se ulevilo, najednou jsem měla pocit, že nejsem jen „ta spolehlivá úřednice“, co všechno zvládne, ale i člověk, kterého někdo vidí i jinak. Zbytek večírku si vybavuju jen v útržcích, pamatuju si cestu taxíkem s ostatními a to, že jsem doma okamžitě usnula. Ráno přišla těžká kocovina a s ní i nepříjemný pocit v žaludku, že jsem možná řekla víc, než jsem chtěla. Uklidňovala jsem se tím, že mi holky jasně slíbily, že to nikam nepůjde.
Když se z tajemství stane kancelářský drb
Po Novém roce jsem přišla do práce a už první den mi něco nesedělo. V kuchyňce utichl rozhovor, když jsem vešla, dvě kolegyně z jiného oddělení na mě hodily soucitný pohled. Snažila jsem se to připsat své přecitlivělosti po svátcích a návratu do režimu. Jenže během týdne se začaly objevovat malé narážky. Někdo v žertu prohodil „hlavně klid, ať tě z toho nechytne infarkt“ a významně se na mě podíval. Na poradě pak šéf mezi řečí utrousil, že „někteří tady mají problém s psychickou odolností“ a krátce se podíval mým směrem. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Došlo mi, že se k němu něco dostalo, a to něco rozhodně nepocházelo z pracovních výsledků.
Situace se vyhrotila, když jsem v kuchyňce zaslechla rozhovor dvou kolegyň z jiného týmu. Jedna z nich říkala druhé něco jako „no chudák, ona na tom není psychicky dobře“ a padlo moje jméno. Zastavila jsem se u lednice a dělala, že hledám jogurt, ale v hlavě se mi honilo spousta myšlenek. Došlo mi, že ty informace nemohl mít nikdo jiný než Petra nebo Jana, protože jen jim jsem to řekla takhle konkrétně. Na záchodě se mi spustily slzy. Cítila jsem se zrazená a trapně odhalená před lidmi, se kterými obvykle řeším jen faktury a tabulky, ne svoje panické ataky. Doma večer jsem to řekla partnerovi. Vyslechl mě a dost přímo mi řekl, že pokud mi to slíbily a stejně to roznesly, neměla bych to nechat být.
Poslední kapka: konfrontace a odchod
Druhý den jsem si vzala Petru i Janu stranou do zasedačky. Byla jsem nervózní, ale zároveň už dost naštvaná na to, abych to přešla. V klidu, ale jasně jsem se jich zeptala, komu všemu to řekly. Petra se nejdřív vykrucovala, že „to tak nemyslela“ a „jen se o mě bála“, a pak přiznala, že to mezi řečí zmínila kamarádce z jiného oddělení, protože to „potřebovala s někým probrat“. Řekla jsem jí, že to byl můj příběh a moje soukromí, že jsem jí to říkala s jasným očekáváním, že to zůstane mezi námi, a že mě tímhle strašně zklamala. Jana tam seděla ztuhlá, viditelně jí to bylo nepříjemné. Omlouvala se, že netušila, že to Petra posune dál a že se z toho stane téma po celé firmě. V tu chvíli jsem ale věděla, že už to nejde vzít zpátky a že ten pocit bezpečí mezi námi je pryč.
Po pár dnech jsem se odhodlala jít za šéfem. Oficiálně kvůli tomu, že chci probrat pracovní vytížení, ale věděla jsem, že to nebude jen o tom. Řekla jsem mu, že jsem zaslechla narážky na svou „psychickou odolnost“ a že mi přijde nevhodné, aby se moje osobní věci řešily v rámci firmy, zvlášť když jsem je nikomu oficiálně nesdělila. On nejdřív dělal, že nechápe, o čem mluvím, ale pak připustil, že se k němu „neoficiální cestou“ doneslo, že jsem toho poslední dobou měla hodně, a že to okrajově zmínili s HR, když řešili moje pracovní vytížení. Nešla jsem do detailu, jen jsem zopakovala, že to pro mě bylo zneužití důvěry a že bych byla ráda, kdyby se to dál nerozebíralo. Odcházela jsem s divným pocitem. Na jednu stranu jsem se cítila trochu silnější, že jsem se ozvala, na druhou stranu mi bylo jasné, že moje důvěra ve firmu i tým je pryč. Doma jsem si sedla k počítači, aktualizovala životopis a začala hledat novou práci. S vědomím, že jsem se poučila, kde jsou moje hranice a co na pracovních večírcích sdílet nebudu, i když se to v tu chvíli může zdát jako bezpečný prostor.
