Článek
S Petrem jsme třetím rokem bydleli v malém 1+kk v podnájmu na okraji města. Nájem nám bral skoro polovinu společného příjmu a já měla pocit, že jen platíme a nikam se neposouváme. Do toho jsme začali mluvit o dítěti. Ne nijak vážně, spíš takové „co kdyby“. Když jsme si ale jednou sedli nad rozpočet a začali počítat, vyšlo nám, že by to znamenalo skoro nemožnou kombinaci nájmu, výdajů a rodičovské. O víkendu jsem si u oběda postěžovala rodičům. Spíš ze zoufalství, bez očekávání, že něco vyřeší. Máma se na tátu podívala, bylo vidět, že už o tom mluvili, a pak se mě zeptala: „A nechtěli byste jít do bytu po babičce? Stejně tam teď nikdo není.“
Byt po babičce jako splněný sen
Nabídka zněla až podezřele dobře. Třípokojový byt, centrum dostupné tramvají, a platili bychom jen energie a fond oprav. Žádný klasický nájem. Doma jsme s Petrem probírali, jestli v tom není nějaký háček. Napadlo nás, že třeba budou mít nějaké podmínky, ale nic konkrétního jsme neviděli. Řekli jsme si, že kdyby se nám to nelíbilo, vždycky můžeme odejít, stejně jako z jakéhokoli jiného bydlení. Rodiče tvrdili, že jim jde hlavně o to, aby byt nezůstal prázdný, a že se jim nechce znovu riskovat s cizími nájemníky, když už jednou narazili. „Radši pomůžeme vám,“ opakovala máma. Souhlasili jsme, domluvili termín stěhování a já měla pocit, že se mi najednou otevírá nová možnost.
Při předávání klíčů máma mezi řečí zmínila, že si oni jeden klíč nechají. „Jen pro jistotu, kdyby prasklo topení nebo něco,“ řekla takovým tónem, že jsem to v tu chvíli vůbec neřešila. Byla jsem vděčná, že máme větší byt a nízké náklady, a detaily šly stranou. První týdny jsem byla skoro nadšená. Najednou jsme měli dost místa, každý svůj kout, žádný majitel nad námi. Účty za bydlení klesly na polovinu. Rodiče začali častěji jezdit „na obhlídku“. Vždycky něco přivezli – jídlo, povlečení, záclony po babičce. Mluvili o tom, jak je fajn, že jsme „zase blíž rodině“ a že se nebudou bát, kdo jim tam co poničí.
Kdy se pomoc mění v dluh vůči rodině
Po pár měsících jsem ale začala narážet na drobnosti, které mi najednou nebyly příjemné. Jednou jsem přišla nečekaně dřív z práce a našla mámu v našem bytě, jak věší prádlo a rovná mi věci ve skříni. Zůstala jsem ve dveřích stát, ona se jen usmála a řekla, že ví, jak toho mám hodně, tak mi chtěla pomoct. Nejdřív jsem to spolkla, ale nezůstalo u toho. Začala komentovat, co vařím, proč máme „takový bordel“ v obýváku, jestli by Petr neměl chodit z práce dřív, když už máme takové podmínky. Cítila jsem, jak jsem čím dál víc napjatá, ale zároveň se mi v hlavě pořád ozývalo: „Platíte skoro nic, tak buď ráda.“
Postupně se k návštěvám přidala i očekávání. Táta mi volal, jestli by Petr nemohl o víkendu přijet pomoct na zahradu, protože „když u nás tak levně bydlíte, tak se to tak nějak čeká“. Máma počítala s tím, že k nim budeme jezdit každou neděli na oběd. Když jsme jednou řekli, že chceme být sami doma a nikam nejdeme, urazila se. Prý jsme na rodinu zapomněli, i když nám pomáhá. S Petrem jsme se kvůli tomu začali hádat. On to vnímal jako vydírání, několikrát navrhl, že se prostě sebereme a půjdeme do normálního nájmu. Já jsem se ho snažila brzdit, obhajovala jsem rodiče, sama před sebou i před ním, ale uvnitř jsem cítila, že se mi ten tlak nelíbí.
Když soukromí narazí na rodičovská očekávání
Situace se změnila po jednom víkendu u mých rodičů. Vrátili jsme se domů a já hned ve dveřích poznala, že je něco jinak. Nábytek posunutý, věci přerovnané, v kuchyni jiné nádobí na jiných místech. V ložnici byly jinak složené naše dokumenty, Petrův pracovní stůl úplně přerovnaný. Bylo jasné, že tu máma strávila delší dobu. Když jsem jí volala, řekla jen, že „trochu uklidila, vždyť to potřebovalo“. Pro mě i pro Petra to byl zásah do něčeho, co jsme si začali brát jako vlastní prostor. Petr se hodně naštval, řekl mi, že takhle bydlet nebude, a trval na tom, že si s rodiči musíme sednout a nastavit hranice.
Domluvili jsme si společné posezení u nich doma. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem cítila, že už to nejde dál jen přehlížet. Řekla jsem jim, že si jejich pomoci vážíme, ale že potřebujeme soukromí, že do bytu nemůžou chodit bez ohlášení, i když je „jejich“. Zmínila jsem i ten klíč. Máma se hned rozplakala. Začala vyčítat, že kvůli nám byt nepronajímají, že je to stojí peníze, že jsme nevděční a že by si jiné děti pomoci vážily. Táta spíš mlčel, jen občas poznamenal, že „takhle si to nepředstavovali“, že čekali víc vděku. Seděla jsem tam mezi nimi a Petrem a měla pocit, že ať řeknu cokoli, bude to špatně.
Po téhle scéně zůstalo všechno napjaté. Rodiče k nám přestali chodit skoro úplně, telefonáty byly krátké a opatrné. Já jsem při každém zvonění mobilu cítila úzkost. S Petrem jsme si znovu sedli nad rozpočet a spočítali, jestli zvládneme normální nájem někde v menším bytě. Vyšlo nám, že to bude těsné, ale zvládnutelné, když si trochu omezíme výdaje. Rozhodli jsme se, že do konce léta najdeme nový podnájem a odstěhujeme se. Rodičům jsem to oznámila s předstihem. Vzali to jako zradu, ale nebránili nám, jen bylo cítit chlad a zklamání. Když se na to teď s odstupem dívám, dochází mi, že pomoc od rodiny má smysl jen do chvíle, kdy u toho nepřicházím o vlastní prostor a rozhodování. A že příště si podobné věci radši vyjasním dopředu, i když to bude nepříjemný rozhovor.
