Článek
Sedím v neděli ráno ve vlaku a koukám z okna, ale myslím na úplně jiné věci. Za tři měsíce mi zase končí smlouva, na účtu mám sotva na nájem a v peněžence pár drobných. Před týdnem jsem mámě psala, že se mi v práci daří a „možná dostanu přidáno“. Teď si v mobilu projíždím starší zprávy v rodinné skupině, abych si ujasnila, co jsem vlastně naposledy tvrdila. Je mi z toho špatně. Napadne mě, že bych to prostě jednou mohla říct narovinu, ale jen si to představím a sevře se mi hrdlo. Tak radši přemýšlím nad dalšími detaily, které k tomu svému příběhu dneska přidám.
Když se z nedělního oběda stane divadlo
U oběda to přijde dřív, než je polévka na stole. Máma mi nandává talíř a mezi řečí se zeptá: „Tak co práce?“ Automaticky přepnu do svého „rodinného módu“. Začnu vyprávět o projektech, které neexistují, a o kolezích, kterým jsem vymyslela jména tak, aby zněla důvěryhodně. Vím, že kdybych řekla slovo „brigáda“ nebo „dohoda“, okamžitě by se spustila přednáška o zodpovědnosti a hypotéce. Táta přikyvuje a pronese svoje: „Hlavně když je stálý příjem.“ Na chvíli se mi uleví, protože vidím, že mi to zase uvěřili. Máma jen tak mezi řečí dodá: „A proč jsi nepřijela s tím svým?“ a já bez zaváhání odpovím, že má víkendovou směnu, takže to nešlo skloubit. Uvnitř si ale vybavím ten poslední rozhovor, kdy jsme to definitivně ukončili.
Sestra sedí naproti mně a posouvá brambory po talíři. Občas na mě zvedne oči s trochu podezřívavým výrazem. „A už máš podepsanou tu smlouvu na dobu neurčitou, jak jsi psala?“ zeptá se najednou. Na vteřinu ztuhnu, zastavím se s příborem v ruce. Pak ze sebe rychle vyhrknu něco o tom, že se to „ještě ladí s právním oddělením“. Vidím, jak jí cukne koutek, jako by chtěla něco poznamenat, ale před rodiči to radši spolkne. Já začnu mluvit o „benefitech“, stravenkách a firemních kurzech, jen abych ten moment překryla. Trochu si loknu vína, i když bych za normálních okolností řídila, a cítím, jak se snažím utišit vlastní nervozitu.
Před rodiči silná, v kuchyni na hraně
Po obědě uklízíme v kuchyni, máma myje nádobí, já utírám. Chvíli je ticho, jen šumí voda, a pak přijde další klasická otázka: „A jak to máš s bydlením? Neuvažovala jsi o vlastním?“ Před očima se mi okamžitě vybaví složenky, mail od majitelky bytu kvůli zpožděnému nájmu a moje excelová tabulka, kde počítám každý nákup. Mámě řeknu, že šetřím a že v práci se možná rýsuje nějaký bonus. Když vidím její unavené ruce a kruhy pod očima, úplně ve mně hrkne při představě, že bych jí teď začala sypat svoje problémy. Tak místo toho přidám historku o „kolegovi, co si koupil byt“, aby se řeč stočila jinam. Funguje to, ale zároveň mě to štve, protože vím, že jí dávám jen uklidňující obrázek, který nemá s realitou nic společného.
Když se večer vrátím do svého bytu, je uvnitř chladno a ticho. Sundám boty, odložím tašku na zem a sednu si na gauč mezi rozházené papíry a nevyřízené dopisy. Z tašky vytáhnu krabičku s koláčem, který mi máma zabalila „na zítra do práce“. Položím ho vedle notebooku, otevřu bankovní aplikaci a vedle ní rodinnou konverzaci. Máma tam píše, jak je ráda, že se mám dobře a že se nemusí bát. Táta na to reaguje palcem nahoru. Najednou se ve mně míchá stud s podivnou úlevou. Stud, že jim vědomě lžu, a úleva, že aspoň někde můžu předstírat, že mám věci pod kontrolou. V tomhle bytě s nevyplaceným nájmem si připadám nejhůř, ale zároveň nejvíc sama sebou.
Sestra něco tuší a já zvažuju pravdu
Později večer mi pípne zpráva od sestry: „Hele, fakt je to v práci ok?“ Nic víc, žádné smajlíky, žádné moralizování. Sedím nad tím pár minut a přemýšlím, jestli tohle není ten moment, kdy s tím aspoň trochu pohnout. Napíšu, že je to na dobu určitou, že jsem z toho ve stresu a že nevím, co bude za tři měsíce. Pak to smažu. Bojím se, že to přepošle rodičům, nebo že se spustí spousta otázek, na které nejsem připravená. Nakonec jí pošlu jen něco polovičatého: že „je to trochu nejistý, ale zvládám to“. Vidím, že si to přečetla, a přijde jen: „Ok, kdybys něco potřebovala, napiš.“ Uleví se mi i neuleví zároveň.
Když si lehnu do postele, v pokoji je tma a v hlavě se mi pořád vybavují ty dnešní scény. Přemítám, kde je vlastně hranice mezi tím, chránit rodinu před starostmi, a tím, utíkat před vlastní hanbou. Představuju si, jak by máma reagovala, kdybych najednou přiznala dluhy a rozpadlý vztah. Tátu skoro slyším, jak říká svoje „tak ses měla učit něco normálního“. Dochází mi, že úplně sama sebou jsem asi jen tady, v tom tichu a ve své hlavě. Jinde mám pocit, že hraju roli, kterou ode mě čekají. Usínám s tím, že si v duchu slíbím, že příště sestře řeknu o trochu víc pravdy. Možná to zatím zůstane jen mezi námi, ale i to by pro mě byl docela velký krok.
