Článek
Na listopadové třídní schůzce jsem seděl v malé třídě a čekal na třídní učitelku. Přišel jsem včas a v hlavě měl jednoduchý plán: po oficiální části si domluvit krátkou konzultaci o tom, jak syn zvládá čtení. Doma se nám občas zasekne u delších slov a já jsem nevěděl, jestli je to jen únava, nebo něco, čemu by měli ve škole pomoct. Měl jsem proto v tašce poznámky a tím to pro mě končilo. Románek z léta v kempu jsem měl za sebou a vůbec jsem ho nechtěl s ničím spojovat. V místnosti byl obvyklý ruch, rodiče se zdravili, někdo drobně žertoval o besídce. Nic zvláštního.
Když minulost vejde do třídy, rozhodnu se pro klid
Když třídní učitelka představila novou asistentku pedagoga, která nastoupila od listopadu, ve dveřích se objevila ona. Došlo mi to vteřinu poté, co se usmála na celou třídu. Ztuhl jsem, ale zůstal jsem sedět a nedal nic najevo. Nechci drby a už vůbec nechci synovi komplikovat školu. Dívala se na všechny stejně, profesionálně, žádný oční kontakt navíc, žádná narážka. Hlavou mi proběhlo pár myšlenek, ale převážil jednoduchý cíl: být tady kvůli synovi a řešit školu.
Schůzka pokračovala běžným tempem: třídní pravidla, výlety, kdo donese cukroví na prosincové tvoření. Rodiče se ptali, já moc ne. Spíš jsem sledoval, že si drží odstup, mluví věcně a že ji to s dětmi zjevně baví. Po skončení jsem neodešel hned. Počkal jsem na chodbě, až se lidé trochu rozejdou. Nechtěl jsem, aby to zůstalo nevyjasněné a aby se to řešilo v horší chvíli. Zvažoval jsem, že napíšu e-mail, ale přišla mi lepší krátká, jasná domluva bez zbytečných řečí.
Krátká dohoda, jasná pravidla a v běžném dni klid
Přišla ke mně první. Potichu pozdravila: „Dobrý večer.“ Odpověděl jsem stejně. Krátce jsme si potvrdili, že se známe z léta. Řekla, že si tehdy záměrně nechtěla vyměňovat kontakty, brala to jako prázdninovou epizodu a teď je ve třídě pracovně. Přikývl jsem. „Navrhuju, abychom si vykali a drželi komunikaci jen v rámci školy,“ řekl jsem. „Jasně,“ odpověděla bez zaváhání. Dodal jsem ještě, že nechci drby a že to nechci míchat dohromady. „Stejně tak,“ uzavřela. Bylo to krátké, bez nepříjemných chvil. Stačilo to.
Druhý den jsem šel pro syna do družiny. Seděli u stolečků a lepili hvězdy. Byla tam a pomáhala dětem stříhat. Pozdravili jsme se stručně, jako každý jiný rodič s asistentkou. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Žádné zdržování. Ulevilo se mi, že to takhle jde. Viděl jsem, že s dětmi to umí, mluvila klidně, ukazovala, jak držet nůžky, žádné předvádění. Syn doběhl s nadšením a máchal papírovým výtvorem. „To je paní asistentka?“ zeptal se cestou. „Jo, pomáhá ve třídě,“ řekl jsem. Nic víc nebylo potřeba.
Během týdne se to ustálilo. Když jsme se míjeli na chodbě, pozdravili jsme se a šli dál. Měl jsem čas domluvit si s třídní krátkou konzultaci o čtení, probrali jsme, co doma dělat a co hlídat. Tím, že jsme si hned na začátku nastavili hranice, odpadla mi nervozita z každého setkání. To, co se stalo v létě, zůstalo mimo školu. Tady jsme oba v jiné roli, která má svoje pravidla a zodpovědnost vůči dětem. Došlo mi, že někdy je jednodušší nechat věci prostě fungovat a nic zbytečně nekomplikovat. Stačí být jasný, držet se domluvy a zaměřit se na to, kvůli čemu tam oba jsme.
