Článek
Když jsem toho dne přijel do depa, byla ještě tma a pára mi šla od pusy, jak jsem pobíhal mezi dodávkami. Uvnitř byl shon, všude balíky, lidi, zavřené výtahy. Dispečer jen mávl rukou a přihodil nám do aplikace další zastávky, bez vysvětlování. „Vánoce,“ utrousil, jako by to všechno vysvětlovalo. Všichni kolem byli naštvaní, ale mlčeli, protože víme, že teď se dělají největší peníze. Když jsem pak na mobilu viděl svou trasu, došlo mi, že tohle v klidu nestihnu. Už při vyjíždění jsem cítil napětí v ramenou a v hlavě mi běželo, že dneska mě rozhodí úplná blbost.
Když se z balíku stává terč cizího stresu
Zpoždění jsem začal nabírat hned v první zácpě. Auta se posouvala po metrech, na palubce blikaly notifikace a telefon jsem neměl skoro kdy položit. Lidi se ptali, kde je jejich balík, že už měl být dávno u nich. U jednoho rodinného domu na mě chlap vyběhl. Prý jsem měl přijet dopoledne, i když měl v aplikaci napsané časové rozmezí, které jsem pořád ještě stíhal. Zkusil jsem mu klidně vysvětlit, jak je depo přetížené, že nás je málo, ale jen na mě vyjel, že to není jeho problém. Otočil jsem se a šel zpátky k dodávce, cítil jsem, jak se ve mně zvedá vztek. Připadal jsem si spíš jako terč cizího stresu než někdo, kdo mu přivezl balík.
O pár zastávek dál jsem zvonil u bytu, nikdo neotvíral. Zkusil jsem zavolat. Zvedla to zadýchaná ženská, omlouvala se, že zrovna uspává dítě a ať chvíli počkám. Chtěl jsem už jet dál, ale něco v jejím hlase mě zarazilo, tak jsem tam zůstal. Když přišla otevřít, v teplákách, rozcuchaná, s kruhy pod očima, vypadala, jako by nespala týden. Hned se začala omlouvat znova, že je nemožná, že nestíhá dárky, práci z domu ani domácnost. Vzal jsem ten balík do ruky a automaticky jí ho pomohl odnést až ke dveřím bytu, aby se s ním nemusela tahat. Najednou jsem ten její chaos nebral jako něco otravného, spíš jako situaci, do které se člověk prostě dostane. Uvědomil jsem si, že já mám aspoň možnost na konci dne zavřít dveře dodávky, ona to má doma pořád.
Vztek tahám do schodů, čaj mě zastaví
V jednom paneláku nejel výtah a já jsem táhl těžkou krabici do čtvrtého patra. U každého odpočívadla jsem si v duchu nadával na systém, na dispečery, na zákazníky, na sebe, že jsem do téhle práce vůbec lezl. Když jsem konečně zazvonil, otevřel starší pán a šel na mě hned zhurta. Že jdu pozdě, že kvůli mně sedí doma, že nestihl nakoupit a za chvíli musí do práce na odpolední. Cítil jsem, jak ve mně zase naskakuje vztek a mám chuť mu říct, ať si to jde zkusit na den se mnou. Mezi řečí ale utrousil, že dělá v obchodě a že na něj lidi poslední dny jen řvou, hází po něm vinu za všechno a nechávají po sobě bordel. Došlo mi, že si to na mě vlastně jen přenáší dál. Stejně jako já bych možná po příjezdu domů vyjel na nějakého svého blízkého.
Odpoledne už jsem byl úplně vyčerpaný. Bolela mě záda, žaludek prázdný, ruce ztuhlé od studených balíků. Na seznamu ale pořád dost adres. U malého domku na kraji města mi otevřela starší paní. Překvapilo mě, jak se rozzářila, když balík uviděla. Poděkovala takovým způsobem, jako kdybych jí přivezl něco opravdu důležitého, nejen krabici z e-shopu. Zeptala se, jestli nechci kousek cukroví na cestu, a pak se nenápadně podívala na moje promrzlé ruce. „Máte hrnek?“ zeptala se. Podal jsem jí svojí termosku a ona mi do ní nalila horký čaj z konvice. Zdržel jsem se tam sotva pár minut, ale ten krátký moment mě úplně vytrhl z nastaveného režimu „rychle, rychle“. Připomnělo mi to, že i v tomhle shonu se dá na chvilku zastavit a být k někomu normální.
Stížnost na dispečinku a malé lidské úlevy
Když jsem večer vrátil dodávku na depo, byl jsem vyčerpaný. Chtěl jsem jen hodit klíčky, sednout do auta a jet domů. Dispečer mě ale zavolal do kanceláře. Řekl, že si jeden zákazník stěžoval na můj neprofesionální přístup. Podle popisu jsem hned poznal toho ranního chlapa. V první chvíli jsem zase cítil vztek, měl jsem chuť se hádat a obhajovat. Pak jsem si ale v hlavě přehrál celý den. Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem byl já sám protivný jen proto, že jsem byl ve skluzu, hladový a unavený. Došlo mi, že před Vánoci se skoro každý chová hůř, než by chtěl. Jen se to děje na různých místech – u mě v dodávce, u někoho v obýváku, u jiného na kase nebo v kanceláři.
Domů jsem odjížděl pořád unavený, záda mě nepřestala bolet a věděl jsem, že zítra to bude podobné. Ale trochu jsem se uklidnil. Neomlouvá to chování lidí, kteří na mě křičí, ale pomáhá mi to nebrat si všechno tak osobně. Uvědomil jsem si, že často jen potkávám lidi v jejich nejnáročnější části dne. A že i malá normální reakce, jako hrnek čaje nebo krátké „díky“, mi dokáže ten den aspoň trochu zlepšit.
