Článek
Byl to úplně obyčejný všední večer. Vrátili jsme se oba pozdě z práce, unavení, hladoví a já jsem jen letmo přemýšlela, co uvařit, aby to bylo rychle hotové. Nakonec jsem naházela do hrnce těstoviny, protože na nic složitějšího jsem už neměla sílu. Děti pobíhaly po kuchyni, ptaly se, kdy už to bude, a mně v hlavě běželo, co všechno mám ještě dneska zvládnout. Jakmile jsme si konečně sedli ke stolu, snažila jsem se přepnout do „rodinného režimu“ a tvářit se, že je všechno v pohodě. Jenže jsem pořád myslela na nové vyúčtování energií. Mezi řečí jsem proto prohodila, že nám zase přišel vyšší účet, spíš jako povzdech. V tu chvíli jsem neměla v plánu to nějak rozebírat, jen se mi to prostě vyklouzlo.
Když se účty stanou zbraní u stolu
Manžel na to ale zareagoval mnohem ostřeji, než jsem čekala. Hned začal, že bychom měli líp hlídat nákupy a že poslední dobou utrácím moc za „blbosti“. V tu chvíli mě to hodně naštvalo. Měla jsem za sebou dlouhý den, v hlavě seznam povinností, a ještě poslouchat, že utrácím za zbytečnosti? Vybavila jsem si, jak vyhledávám slevy, chodím po akcích a hlídám, co kde stojí. Odpověděla jsem mu proto mnohem ostřeji, než jsem chtěla: že kdyby občas nakupoval on, viděl by, jaké jsou ceny. Slyšela jsem, jak děti u stolu cinkají příbory o talíře a dělají si svoje legrácky, ale cítila jsem, jak se mezi námi dvěma napětí rychle stupňuje.
Snažili jsme se děti usměrňovat: „Jezte, ať to máte teplé,“ říkali jsme, a já si myslela, že jsou hlavně zabrané do jídla a do svých vtípků. My dva jsme ale pokračovali. Manžel začal mluvit o hypotéce, já jsem začala mluvit o kroužcích, školce, o tom, že všechno zdražuje. Bylo znát, že si spíš vyléváme nahromaděný stres, než že bychom se opravdu snažili něco vyřešit. V afektu jsem najednou vyhrkla něco ve stylu: „Jestli to takhle půjde dál, nebudeme mít za chvíli ani na nájem.“ Věděla jsem, že přeháním, ale v tu chvíli jsem potřebovala ten vztek nějak vyjádřit. Zvedla jsem hlas, když jsem říkala, že mi jeho poznámky připadají nefér. On protočil oči a já měla pocit, že mě vůbec nechce slyšet. V tu chvíli jsem vůbec nemyslela na to, že děti sedí metr od nás a slyší každé slovo.
Dětská otázka, která utnula naši večerní hádku
Najednou se dcera úplně přestala smát, podívala se na mě vážným pohledem a zeptala se: „Mami, my fakt nemáme peníze na nájem? Budeme se muset stěhovat?“ Zarazilo mě to tak, že jsem nemohla chvíli nic říct. Došlo mi, že tu moji přehnanou větu vzala jako hotovou skutečnost. V tu chvíli na mě dolehla každá věta, kterou jsem do té doby v afektu řekla. Vztek mě přešel během vteřiny, místo něj se objevil pocit trapnosti a lítosti. Podívala jsem se na manžela, i on vypadal zaraženě. Najednou jsme oba zmlkli.
Začala jsem rychle vysvětlovat, že nájem normálně platíme, že jsme se jen bavili o tom, jak líp šetřit, a že se nemají čeho bát. Snažila jsem se mluvit klidně, ale cítila jsem, jak mi to úplně nejde. Všimla jsem si, že syn přestal jíst a jen kouká do talíře. To mě zasáhlo nejvíc. Přesedla jsem si blíž k dětem, abych byla vedle nich, a zopakovala, že peníze řeší každý dospělý a že jsme jen byli moc hlasití a neobratní v tom, jak o tom mluvíme. Manžel přikyvoval a přidal, že se nikam nestěhujeme, že máme kde bydlet a že to vždycky nějak zvládneme. Viděla jsem, že se jim trochu ulevilo, ale ta lehkost, která u večeře normálně bývá, byla pryč.
Jak jsme si doma nastavili nová pravidla
Po večeři děti odešly koukat na pohádku a v kuchyni zůstalo ticho po naší hádce. Sedli jsme si s manželem ke stolu, kde před chvílí proběhla celá ta scéna, a v klidu jsme ji probírali. Řekla jsem mu, jak mě vyděsilo, když dcera mluvila o nájmu, jako kdyby to byla věc, o kterou můžeme kdykoli přijít. A že nechci, aby se děti kvůli našim starostem bály, že přijdou o domov. Manžel uznal, že to přehnal s výčitkami u stolu, a zároveň mi řekl, že ho ty účty taky děsí a někdy prostě řekne první věc, co ho napadne. Domluvili jsme se, že peníze budeme probírat pořádně až večer, až děti budou spát. A že když už na to někdy před nimi přijde řeč, tak bez hádek a přehnaných vět.
Když jsem pak šla děti ukládat, dcera se ke mně ještě přitulila a polohlasem se zeptala: „A to s tím stěhováním fakt neplatí?“ Bylo vidět, že nad tím pořád přemýšlí. Vysvětlila jsem jí co nejjednodušeji, že když se dospělí baví o penězích nebo se hádají, neznamená to hned, že se děje něco hrozného. Řekla jsem jí, ať se radši vždycky zeptá, když jí něco není jasné, místo aby si to domýšlela sama. Uvědomila jsem si, jak moc mě ta situace zasáhla. Došlo mi, že nestačí hlídat jen výdaje a účty, ale i to, jak mezi sebou doma mluvíme. Když jsem večer zhasínala, cítila jsem úlevu, že jsme to s dětmi aspoň trochu urovnali, stud z toho, že jsme to nechali dojít tak daleko, a zároveň i pocit, že jsme si doma nastavili nová, důležitější pravidla.
