Článek
V pátek odpoledne jsem v kanceláři dopisovala poslední e-maily před firemním vánočním večírkem. Do toho mi přišla zpráva od šéfa, jestli neskočíme na rychlou skleničku do kavárny kousek od místa konání. Napsal, že je to na chvilku. Souhlasila jsem, byla jsem zvědavá a zároveň jsem si říkala, že tím nic nezkazím. V hlavě jsem už delší dobu měla plán, že si po Novém roce zkusím domluvit zkrácený úvazek na 0,9. Potřebovala jsem víc prostoru pro sebe a na život mimo práci. Sešli jsme se o něco dřív, než měli ostatní dorazit na akci, a já se snažila nepředbíhat. Uklidňovala jsem se, že to bude pár vět a půjdu za ostatními.
V kavárně padla nabídka, co změní rok
Sedli jsme si ke stolu stranou. Objednal si nealko pivo, já vodu. Před večírkem jsem pít nechtěla, navíc vedle šéfa by mi to přišlo divné. Prohodili jsme pár vět o roce, který máme za sebou a pak přešel rovnou k věci. Zeptal se, jestli bych po Novém roce vzala vedení našeho týmu. Dodal, že to zatím nechce šířit. V tu chvíli se mi zrychlil tep. Cítila jsem směs napětí a zvědavosti, ale i obavy. Zeptala jsem se, co by to přesně obnášelo. Zeptala jsem se spíš neutrálně, abych si udělala obrázek a nedala najevo víc, než chci.
Popisoval, že by šlo o šest lidí. Méně vlastní práce na zakázkách, víc jednání, dohled nad prioritami, občas pozdější telefonáty. O penězích a formální stránce by se prý jednalo přes personální oddělení. Zdůraznil, že mě do ničeho netlačí, jen potřebuje vědět, jestli jsem tomu vůbec otevřená. Požádal mě, ať to zatím nešířím v týmu, aby nevznikal zbytečný rozruch. Přikývla jsem. Řekla jsem, že se k tomu vrátíme po svátcích, až si to promyslím. Zaplatili jsme a každý jsme se vydali na večírek zvlášť. Cestou jsem se snažila vrátit k běžné náladě, ale pořád jsem na to myslela.
Mlčení na večírku a noční bilancování
Cestou na večírek jsem přemýšlela o lidech, se kterými teď sedím v práci u jednoho stolu, a jaké by bylo jim šéfovat. Jak by vzali změnu rolí, komu bych byla oporou a kde by hrozilo tření. Na místě jsem si dala jedno víno, abych se zklidnila, ale myšlenky se mi pořád vracely k té otázce. Kolegyně Jana si mě všimla a zeptala se: „Ty jsi dneska nějaká zamlklá, děje se něco?“ Jen jsem něco zamumlala o únavě a rychle změnila téma. Slíbila jsem, že o tom zatím nebudu mluvit, a nechtěla jsem to porušit. Po dvou hodinách jsem se vymluvila na brzké vstávání a šla domů. Nebylo mi do řeči a stejně bych byla jen napůl přítomná.
Doma v kuchyni jsem partnerovi opatrně řekla, že se v práci rýsuje změna a že jsem z toho nervózní. Detaily jsem si nechala pro sebe, jen jsem zmínila, že to zatím není veřejné, a poprosila ho, aby to zůstalo mezi námi. Nahlas jsem si začala počítat pro a proti. Větší vliv na směřování týmu a cenná zkušenost. Na druhé straně méně klidu, víc zodpovědnosti a do toho plánovaný zkrácený úvazek. Jak by to šlo dohromady? Vyslechl mě a řekl, ať si to zkusím promyslet bez tlaku. Ať si napíšu, co bych k tomu potřebovala, abych do toho mohla jít s jistotou. Přikývla jsem. V noci jsem se několikrát probudila a pořád jsem nad tím přemýšlela.
Podmínky na papíře a první krok
Ráno jsem si ke snídani sedla s papírem a tužkou. Sepsala jsem věci, bez kterých do toho nepůjdu: jasný popis role a očekávání, možnost mentoringu od někoho zkušenějšího, rámec odměňování a způsob, jak to udělat férově vůči ostatním v týmu. A taky sladění s plánovaným kratším úvazkem, aby to bylo reálně proveditelné. Když jsem měla body před sebou, přišlo mi to konkrétnější. Už to nebyla jen nervozita, ale úkol, který se dá řešit krok po kroku. Otevřela jsem počítač a napsala šéfovi krátký e-mail, že o nabídce vážně přemýšlím a že si po svátcích ráda sednu k detailům – role, očekávání, ohodnocení, proces. Navrhla jsem termín v prvním lednovém týdnu. Odeslala jsem to a nadechla se.
Ten den jsem fungovala na půl plynu. Měla jsem pocit, že to mám víc pod kontrolou, ale tělo bylo unavené po přerušovaném spánku. Po obědě jsem si na chvíli zdřímla a probudila se s čistší hlavou. Věděla jsem, že mě čeká ještě dost přemýšlení a asi i pár nepříjemných otázek, které budu muset položit. Ale už jsem měla první krok za sebou. A taky hranice, které si pohlídám, ať se rozhodnu jakkoli. V tom mi bylo líp než večer předtím.
