Článek
Když jsme na Silvestra vyráželi z bytu, bylo mi osmadvacet a v hlavě jsem měla jen jedno přání: aby byl aspoň tenhle večer v klidu. S Tomášem jsme měli za sebou pár hádek o práci, peníze a společný čas a já si říkala, že třeba poslední den v roce překryje to špatné. Jeli jsme k jeho kamarádům na sídliště, skoro nikoho jsem neznala, ale nechtěla jsem vypadat nevděčně, tak jsem držela pusu. Už doma jsem do sebe hodila první skleničku vína „na uvolnění“ a v tramvaji už jsem cítila to známé příjemné teplo. Připadala jsem si odvážnější a říkala si, že to nějak dám.
Večer, který měl všechno jen napravit
V bytě bylo narváno. Hluk, hudba, smích, všude kabáty a lidi, co se zdraví jako staří známí. Všichni se očividně znali ze školy nebo z práce, jen já se chvíli motala mezi dveřmi a nevěděla, kam si stoupnout. Tomáš zapadl do kuchyně, ani jsem pořádně nezaznamenala kdy, a najednou seděl u stolu vedle bývalé spolužačky. Smáli se spolu, něco si ukazovali v mobilu, a mně proběhlo hlavou, jak rychle zapomněl, že jsem tam s ním. Abych tam jen tak nestála, vzala jsem si panáka, co zrovna někdo roznášel, a šla do obýváku. Tam jsem najednou zahlédla známou tvář – Lukáše z práce. Překvapilo mě to, nevěděla jsem, že se zná s Tomášovou partou, a pak mi došlo, že jeden z hostitelů u nás kdysi dělal.
Sedla jsem si vedle Lukáše, byl to jediný člověk, u kterého jsem měla pocit, že se s ním budu cítit líp. V práci jsem si ho vždycky vážila, hlavně kvůli tomu, jak uměl poslouchat a jak uměl člověka podpořit, aniž by z toho dělal velké gesto. Teď, když Tomáš seděl v kuchyni přilepený na spolužačku, mi to bylo ještě příjemnější. Začali jsme si povídat nejdřív pracovně – kdo od nás odešel, co se změnilo, kdo dělá na jakých projektech. Pak se řeč stočila na všelijaké blbosti, na filmy, cestování i na to, jak to máme doma. Chválil mě, že mám dobrý smysl pro humor a že by mě v týmu potřeboval častěji. Smála jsem se a s každou další skleničkou šampaňského jsem cítila, jak je mi s ním dobře. To napětí mezi námi tam bylo už dřív, ale vždycky jsem ho přecházela jako nějakou hloupost. Ten večer jsem ho přecházet přestala.
Když těsně před půlnocí začnou jiskřit vztahy
Krátce před půlnocí někdo zakřičel, že jdeme ven na ohňostroj, a najednou se celý byt začal hrnout ke dveřím. Vzala jsem si bundu, boty jsem nazula v předsíni mezi dalšími deseti páry a nechala se strhnout davem dolů. Venku byla zima a vlhko, lidi se mačkali před vchodem, někdo už odpočítával poslední minuty, jiní si dolévali z lahví. Rozhlížela jsem se po Tomášovi, ale nikde jsem ho neviděla. Někdo prohodil, že zůstal ještě uvnitř, že rozlévá bubliny. Zůstala jsem stát vedle Lukáše, který mi z ničeho nic podal ruku s tím, že mi přece nemůže dovolit mrznout. Cítila jsem, jak se mi po tom gestu ještě víc motá hlava, a nebylo to jen alkoholem. Najednou se začalo odpočítávat, posledních deset vteřin, někdo odpaloval rachejtle, všude křik a smích.
Když padla půlnoc, všichni kolem se začali objímat a líbat. Slyšela jsem „všechno nejlepší“ ze všech stran, bouchaly lahve, někdo mi zezadu přál hodně zdraví. Otočila jsem se na Lukáše, pořád jsme se drželi za ruce. Dneska už vím, že jsem v tu chvíli přesně věděla, co dělám, ale tehdy mi to připadalo jako spontánní nápad v tom zmatku. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Nebyla to rychlá pusa, kterou člověk odbude cizího člověka o půlnoci. Byl to dlouhý polibek, při kterém jsem úplně zapomněla, že mám vedle sebe nějakého Tomáše, že stojím před barákem plným lidí a že mě někdo může vidět. V tu chvíli jsem myslela jen na to, jak moc jsem to vlastně chtěla.
Stud, důkazy a ticho po výbuchu
Jakmile jsme se od sebe odtrhli, přišla vlna studu. Všechno na mě dolehlo najednou. Zahlédla jsem, jak se otevírají dveře od vchodu a vychází Tomáš s lahví v ruce. Jeho výraz se změnil přesně ve chvíli, kdy viděl, jak se od Lukáše odtahuju. Ztuhl, zůstal stát pár metrů od nás, nic neřekl. Jen na mě koukal tak, že mi bylo fyzicky špatně. Pak ke mně došel, vzal mě za loket a odvedl mě stranou mezi zaparkovaná auta. Tam začal polohlasem, ale ostře, jestli jsem se úplně zbláznila, jestli si uvědomuju, co dělám a před kým. Koktala jsem něco o tom, že je Silvestr, že jsem toho vypila moc, že to nic neznamená. Jenže v sobě jsem cítila, že lžu, protože mě to k Lukášovi táhlo už dlouho a tohle byl jen okamžik, kdy jsem si to dovolila přiznat.
Po pár marných omluvách Tomáš jen řekl, že na tohle se nehodlá dívat a že zavolá kamarádovi, který pil jen nealko, aby nás odvezl. Stála jsem tam, cítila se provinile a čekala, než přijede auto. Když dorazilo, Tomáš práskl dveřmi spolujezdce, sedl si dopředu a za celou cestu neřekl ani slovo. Jen koukal z okna, ruce sevřené v pěst. Já seděla vzadu, v hlavě mi hučelo a bylo mi špatně od žaludku. Doma vešel do bytu, sundal si boty, ani se na mě nepodíval a zmizel do ložnice. Zabouchl za sebou dveře tak, že se mi až stáhlo tělo. Sedla jsem si na gauč, zírala do tmy a pořád dokola jsem myslela na ten polibek i jeho pohled. Nakonec jsem usnula v oblečení, s těžkou hlavou a ještě těžším pocitem viny.
Ráno jsem se probudila s bolavou hlavou a suchou pusou. Tomáš už byl vzhůru, ticho v bytě bylo skoro horší než hádka. Na mobilu jsem měla hromadu zpráv, nějaká přání do nového roku a mezi nimi notifikaci ze stories. Otevřela jsem ji a uviděla krátké video od jedné holky z té party. Záběr z půlnoci, ohňostroj, lidi křičí, a pak jsme tam na pár vteřin my s Lukášem, jak se líbáme. Bylo mi z toho až fyzicky špatně. V tu chvíli mi došlo, že to nejde vzít zpátky ani popřít, že „to nic nebylo“. Tomáš prošel kolem mě, letmo se na mě podíval a bez emocí řekl, že si potřebuje všechno promyslet, že si vezme pár věcí a odjede na čas k rodičům. Nesnažila jsem se ho zastavit. Jen jsem tam zůstala sedět v tichém bytě s vědomím, že tohle nebyl „nevinný Silvestr“, ale večer, který jsem si pokazila hlavně vlastním rozhodnutím.
