Článek
Na Silvestra jsme jeli na chatu k Honzovi, kde jsme v létě měli skvělý víkend. Tehdy jsem měla pocit, že jsme zase po dlouhé době „jako dřív“. Podzim byl ale slabý. Všichni pořád něco měli, ve skupinovém chatu se řešily hlavně praktické věci a vtipy skoro zmizely. Tenhle společný Silvestr jsem brala jako šanci to zlomit. Dorazili jsme odpoledne, já s batohy a větší částí společného nákupu, který jsme předem platili já s Honzou. Ostatní přišli většinou jen s taškou alkoholu v ruce. Měla jsem v sobě zvláštní směs nadšení a nervozity. Těšila jsem se, ale zároveň jsem cítila, že už si nejsme tak blízcí jako dřív, a bála jsem se, jestli se mi to jen nezdá.
Kdo se stará a kdo jen využívá
Docela rychle se ukázalo něco, co už jsem vnímala dřív, ale spíš jsem to přecházela. Já, Honza a Katka jsme automaticky začali vybalovat nákup, chystat chlebíčky, krájet zeleninu, pustili jsme se do večeře. Zbytek se usadil v obýváku k televizi, zapnuli film a jen tak pokřikovali, ať jim pak někdo řekne, až bude jídlo. Chvíli jsem čekala, jestli se někdo sám od sebe zvedne a přijde pomoct. Nikdo. Chtěla jsem to nějak okomentovat, ale nechtěla jsem být za tu, co „kazí náladu“, tak jsem radši Honzovi podávala talíře, abychom to měli rychle za sebou. Když jsem pak nesla na stůl chlebíčky a jednohubky, ozvalo se pár vlažných „díky“, spíš tak automaticky. V tu chvíli mi poprvé došlo, jak moc bereme některé věci jako samozřejmost. Někdo vždycky zařizuje, vaří, plánuje a ostatní to jen využívají – a já jsem skoro vždycky u toho.
Večer se rozběhl. Pustili jsme hudbu, vytáhli karty, nalili první panáky. Měla jsem radost, že to aspoň na chvíli působí uvolněně. Jenže hned prvním větším tématem byla hudba. Každý chtěl něco jiného, chvíli se přepínalo, až si dva lidi prosadili svoje a ostatní jen protočili oči a rezignovali. U stolu se najednou rozdělila parta na dvě skupiny – jedna se spolu bavila, smála se a hrála hry, druhá mlčela a koukala do mobilu. Seděla jsem někde mezi. Chtěla jsem rozpoutat nějakou společnou hru, ale měla jsem pocit, že bych musela ostatní skoro nutit. Když se vedle mě znovu rozjela klasická hádka jedné dvojice o žárlivosti, úplně mi to zkazilo náladu. Došlo mi, že vlastně opakujeme pořád to samé: někdo se stará, někdo se hádá, někdo dělá, že je mu všechno jedno, a tváříme se, že jsme „super parta“.
Když se cítíš v partě sám
Krátce před půlnocí už bylo pár lidí dost opilých a ve vzduchu byla divná směs napětí a nucené legrace. Všichni se chovali podle očekávání, ale bylo to znát. Když jsme si venku přiťukli a dívali se na ohňostroje, najednou mě napadlo, že si připadám spíš jako někdo zvenku než jako součást skupiny. Stála jsem vedle nich, ale myšlenkami jsem byla jinde. Po návratu dovnitř se začalo řešit, kdo kolik dal na společný nákup. Ti, co platili předem, si postěžovali, že „zase všechno platíme my“ a že by si ostatní měli hlídat, ať pošlou přesnou částku. Ta poznámka se mě dotkla, i když nebyla mířená přímo na mě. Došlo mi, že už delší dobu cítím podobnou hořkost – jen ne kvůli penězům, ale kvůli času, energii a péči, kterou do těch vztahů dávám.
V kuchyni se nakonec vytvořila menší skupinka, takový neoficiální „zadní pokoj“. Obývák byl plný hlasité hudby a tancování jen tak „na efekt“ kvůli videím a fotkám. My tři – já, Honza a Katka – jsme seděli u stolu s vínem a začali mluvit jinak než obvykle. Alkohol v tom asi hrál roli, ale spíš to jen urychlil. Najednou z nás lezlo, co komu vadí: že pořád všechno organizujeme stejní lidé, že se ostatní neobtěžují ani napsat, když přijdou pozdě, že o sobě víme čím dál míň, protože se na sebe vlastně neptáme. Bolelo mě říkat nahlas, že mám pocit, že kdybych přestala plánovat výlety a společné akce, tak se skoro nevídáme. Zároveň se mi ale ulevilo, když jsem viděla, že to tak necítím jen já. Katka řekla, že už delší dobu přemýšlí, jestli to, co máme, je ještě opravdová parta, nebo jen zvyk.
Tiché ráno a nové rozhodnutí
Ráno bylo zvláštně ticho. Všichni byli unavení, pár lidí odjelo dřív s tím, že je jim špatně, a ani se nějak extra neloučili. Chata vypadala jako po každé větší akci, ale tentokrát mi to uklízení přišlo jinak prázdné. Když jsme s Honzou sklízeli zbytky jídla a myli nádobí, prohodil něco ve smyslu, že příští Silvestr si asi každý zařídí po svém. Nevyznělo to jako hrozba nebo výčitka, spíš jako konstatování. A mně to, k mému překvapení, nepřišlo líto. Spíš jsem cítila klid.
Cestou domů ve vlaku jsem si otevřela skupinový chat. Bylo tam pár zdvořilých fotek, pár smajlíků, typické „díky za včerejšek“, ale žádná opravdová radost nebo nadšení, žádné „musíme si něco naplánovat“. Poprvé jsem si dovolila připustit, že možná není špatně, když se některé vztahy začnou postupně vytrácet. Neznamená to, že to, co bylo, nebylo dobré. Jen to nemusí trvat navždy ve stejné podobě. Tenhle Silvestr mi ukázal, že už nechci udržovat něco jen proto, že „to tak bylo vždycky“. Chci být s lidmi, kde péče, zájem a snaha jdou z obou stran. A jestli se nám s touhle partou cesty trochu rozejdou, možná je to v pořádku.
