Článek
Na Silvestra nás kamarád Petr pozval k sobě do bytu, rodiče byli pryč a dělal z toho velkou „párty bez dozoru“. Já jsem šla hlavně proto, abych nezůstala sama. Pár týdnů předtím jsem se rozešla s přítelem a představa, že budu sedět doma a poslouchat ohňostroje za oknem, mě děsila. U Petra měla být i moje nejlepší kamarádka Jana, pár kluků z práce a jeho kamarád Tomáš, který se mi už nějakou dobu líbil. Říkala jsem si, že když tam budu mezi známými, nic se nemůže moc pokazit. Atmosféra byla od začátku uvolněná, nalévalo se, povídalo se a já jsem si v duchu řekla, že si jednou dovolím „vypnout hlavu“.
Alkohol, lichotky a hra, která změnila noc
Postupně se pila vodka, víno, někdo vytáhl domácí likér v neoznačené láhvi. Na začátku jsem měla v hlavě nějakou hranici, kolik toho vypiju, ale s každou další skleničkou se ta hranice trochu posouvala. Cítila jsem, jak se mi začíná motat hlava, ale zároveň jsem byla strašně hovorná a pořád jsem se smála. Po týdnech, kdy jsem brečela do polštáře, to pro mě byl zvláštní pocit úlevy. Tomáš si ke mně párkrát přisedl, naléval mi a nenápadně narážel na to, že bychom někdy mohli jít „jen ve dvou na drink“. Lichotilo mi to. Vnímala jsem, že jsem opilá, ale v hlavě jsem měla jediné: je Silvestr, jednou za rok si to můžu dovolit.
V nějakou chvíli někdo navrhl hru „pravda nebo úkol“, aby se to prý trochu rozjelo. Souhlasila jsem, i když už jsem cítila, že toho mám dost. Seděli jsme v kruhu na zemi, smáli se a zpočátku to byly docela nevinné otázky a úkoly. Dost rychle se to ale zvrhlo do líbání, sedání si na klín a různých „vyzývavých“ úkolů. Všichni se smáli, nikdo nevypadal, že by mu to bylo nepříjemné, tak jsem to brala jako legraci. Když přišla řada na mě, dostala jsem úkol políbit Tomáše. Byla jsem nervózní, ale i zvědavá. Políbila jsem ho, ostatní začali pískat a provokovat, že bychom měli jít „do soukromí“. Padl nápad přesunout se do ložnice „na další kolo hry“.
Ložnice, doteky a moment, kdy se to zlomilo
Nakonec jsme do té ložnice nešli jen já a Tomáš. Přidala se Jana a jeden kluk, kterého jsem znala jen zběžně z jiných akcí. V tu chvíli mi to pořád přišlo jako blbnutí. U Jany jsem měla pocit bezpečí, byla tam jako moje jistota. Všichni se smáli, naskládali se na postel a komentovali, že je tam větší klid než v obýváku, kde v televizi běžel ohňostroj. Sedli jsme si, chvíli si povídali, ale doteky začaly být rychle odvážnější. Někdo mě objal, někdo mě hladil po stehně a nějak samo se z toho stalo společné mazlení. Věděla jsem, že jsem opilá, že reaguju pomaleji, ale aktivně jsem neprotestovala. V hlavě jsem měla i to, že nechci působit prudérně nebo „divně“.
V jednu chvíli se to ale zlomilo. Uvědomila jsem si, že už vůbec nemám kontrolu nad tím, kdo se mě dotýká a kde. Všechno se mi slévalo dohromady – ruce, těla, smích. Najednou mi to začalo být nepříjemné. Hlavou mi problesklo: Tohle nejsem já. Představila jsem si ráno a to, jak si to budu vysvětlovat sama sobě. Do toho se mi motala hlava čím dál víc. Ze sebe jsem vypravila, že se mi dělá špatně a že potřebuju na záchod. Byla to nejjednodušší záminka, jak z té situace utéct, aniž bych měla pocit, že někomu kazím náladu. Jakmile jsem vyšla na chodbu a zahlédla se v zrcadle, došlo mi, jak moc jsem mimo. Rozmazaná řasenka, nepřítomný pohled, nejistá chůze.
Útěk na záchod, kocovina a nové hranice
V koupelně jsem za sebou zamkla, pustila na sebe studenou vodu a chvíli jen seděla na zemi, protože se mi fakt točila hlava. V tu chvíli mi to došlo se zpožděním. Cítila jsem stud a něco jako znechucení sama sebou, že jsem to nechala dojít tak daleko. Věděla jsem, že jsem mohla dřív říct, že mi to není příjemné, a neudělala jsem to. Po pár minutách někdo zaklepal na dveře. Byla to Jana. Ptala se, jestli jsem v pohodě a jestli má přijít za mnou. Přiznala jsem jí, že se necítím dobře a že bych nejradši jela domů, i když je venku noc a sama se mi nechce jet. Jana bez váhání řekla, že to v obýváku nějak vysvětlí a že za chvíli zavoláme taxi.
Ráno jsem se probudila doma s těžkou hlavou, ale v bezpečí. Jana jela taxíkem se mnou, trvala na tom, že mě nenechá samotnou, a já jsem za to byla vděčná. V telefonu mě čekalo pár zpráv. Od Tomáše lehce ironická: jestli jsem na něj nezapomněla a jestli to „dokončíme příště“. Od Petra pár pobavených komentářů k průběhu večera. V břiše jsem cítila směs úzkosti a úlevy, že se to nezvrtlo ještě víc. Došlo mi, že jestli nechci podobné situace zažívat znova, budu si muset nastavit jasnější hranice. Rozhodla jsem se, že si s Janou v klidu popovídáme o tom, co se stalo, a že si to srovnám sama v sobě dřív, než zase někam půjdu „jen se bavit“. A taky že se budu muset nějak postavit k Tomášovým narážkám, i když z toho mám sevřený žaludek.
