Článek
Když mi na podzim Petr navrhl, že bychom měli jet na Silvestra do Špindlu, hned mi to znělo lákavě. „Aspoň nebudeme zase někde namačkaní v baru v Praze,“ říkal. V hlavě jsem hned měla představu sněhu, hor, teplé bundy a nějaké romantiky. Zároveň jsem věděla, že to nebude levné, ale nechtěla jsem mu kazit nadšení. Napadlo mě vzít s sebou Lucku s Davidem, aby nás to finančně tolik nebolelo a zároveň jsme tam nebyli jen sami dva. Nakonec jsme si všichni čtyři zamluvili malý penzion kousek nad městem. Na fotkách vypadal skvěle, balkon s výhledem na celé údolí, a já si už v listopadu říkala, jak budeme na Silvestra z toho balkonu koukat na ohňostroj.
Kolony, těžké kufry a první vystřízlivění
Vyjížděli jsme 30. prosince dopoledne, abychom se „vyhnuli kolonám“. Už u Hradce nám došlo, jak naivní ta představa byla. Posledních dvacet kilometrů jsme jeli krokem a já začala být hladová a protivná. Petr si u volantu brblal, že jsme měli vyjet dřív, a mně to znělo, jako že za to můžu já. V autě bylo ticho, jen občasná poznámka typu „to je fakt na palici“. Když jsme konečně dojeli do Špindlu, zjistili jsme, že těch pár parkovacích míst u penzionu už zabrali ostatní hosté. Museli jsme nechat auto dole na parkovišti a všechno vytahat nahoru. Kufry, tašky, lyže… a do toho ušlapaný zledovatělý sníh do kopce. Po prvních deseti metrech jsem litovala každého kusu oblečení, který jsem si „pro jistotu“ přibalila.
Penzion byl na první pohled hezký, jen mnohem menší, než působil na fotkách. Hned mezi dveřmi nás zastavila majitelka a připomněla, že snídaně jsou jen do devíti a že nechce žádné hlučné návraty po půlnoci. Chvíli jsem jen stála s kufrem v ruce a přemýšlela, co to pro náš silvestrovský večer vlastně znamená. V pokoji jsme si z ní s Luckou, Davidem a Petrem dělali legraci, říkali jsme jí mezi sebou „paní dozorčí“ a snažili se tím trochu zlomit první dojem. Večer jsme vyrazili do města, jen tak „na obhlídku“. Po hodině chození v davu a neustálého „tady je plno“ jsme skončili u okýnka s klobásou a svařákem. Stála jsem na chodníku, jedla klobásu z papíru, v ruce kelímek a říkala si, že takhle nějak měl vypadat spíš pátek po práci v prosinci než začátek našeho silvestrovského výletu.
Sjezdovka, drahé permanentky a tvrdé pády
Na Silvestra ráno jsme vstávali brzy, abychom stihli „první lano“ a vyhnuli se frontám. Realita byla taková, že u pokladen už stála dlouhá fronta lidí a z ceny permanentek jsem skoro odpadla. Chtěla jsem něco říct, ale jen jsem se nadechla, podívala se na Petra a bylo mi jasné, že nechci být ta, která bude hned první den remcat. Tak jsem mlčela a zaplatila. Na svahu se ukázalo, že sníh je tvrdý, rozježděný a moje sebevědomí z poslední dovolené v Alpách bylo asi trochu mimo. Po pár jízdách mě bolely nohy, dvakrát jsem si sedla na zadek a když jsme si dali rychlý, dost drahý oběd v bistru u sjezdovky, zaplatila jsem za polévku a pizzu skoro tolik, co v Praze za večeři pro dva. Pak jsem špatně odbočila na jedné křižovatce sjezdovek, skončila na zledovatělé plotně, podjela mi lyže a já spadla tak nešikovně, že jsem si narazila bok. Seděla jsem tam v tom sněhu, měla v očích slzy spíš z leknutí než z bolesti a v hlavě mi běželo: „Tak tohle je ta romantika.“
Odpoledne jsme se domluvili, že kluci půjdou ještě lyžovat a já s Luckou se vrátíme na penzion. Chtěla jsem sprchu, teplo a chvíli klid. V malé kuchyňce jsme si uvařily čaj v konvici, natřely chleby máslem a salámem, co jsme si přivezly z domova, protože po tom obědě u sjezdovky jsem neměla chuť hned znovu vytahovat peněženku. Seděly jsme u stolu, nohy v teplých ponožkách, a řešily, co jsme od toho výletu každá čekala. Došlo mi, že jsem si to v hlavě nafoukla, jako by to měla být událost roku. V sedm jsme vyrazili do města s tím, že máme rezervaci v jedné hospodě, kterou Petr zařídil po telefonu. Na místě se ukázalo, že „rezervace“ znamená jeden malý stůl natěsno vedle další čtveřice a u vchodu prodávají pásky na ruku na vstup. Hluk, hudba, lidi namačkaní na sebe. Seděli jsme tam, snažili se tvářit, že je to v pohodě, a já si říkala, jestli by mi doma na gauči nebylo líp.
Silvestrovská hospoda, tlačenice a drahé prosecco
Když se blížila půlnoc, vyhnali nás skoro všichni ven „na náměstí“. Ve skutečnosti to byla jen úzká ulice plná lidí, petard a kouře. Byla mi zima, v ruce plastový kelímek s proseccem za cenu celé láhve a přes davy jsem skoro nic neviděla. Všude kolem někdo křičel, někdo se hádal, pár lidí se sotva drželo na nohách. Stála jsem tam vedle Petra, on mi držel ruku a já měla v hlavě jen to, kolik peněz a energie jsme do tohohle všeho dali. Odpočítali jsme půlnoc, připili si, políbili se. Bylo to milé, ale spíš proto, že jsem tam byla s ním, než kvůli té atmosféře. Po chvíli jsem navrhla, jestli se nevrátíme na penzion. Čekala jsem aspoň drobný odpor, ale kluci hned souhlasili, skoro s úlevou.
Cesta zpátky do kopce byla najednou úplně jiná než den předtím. Po cestě občas bouchla opožděná petarda, někde v dálce se ještě objevovaly ohňostroje, ale jinak byl klid. V pokoji jsme se všichni převlékli do pyžama, v rychlovarné konvici si udělali čaj a Lucka vytáhla z batohu zbytek sušenek, které si nechali na cestu. Seděli jsme u malého stolu, dělili se o poslední čokoládovou sušenku a povídali si úplně obyčejně. O práci, o tom, co nám letos nevyšlo, co bychom chtěli příští rok jinak. Najednou jsem cítila větší klid než celý den. Došlo mi, že to důležité na tom výletu není v drahých permanentkách, penzionu z fotek ani v přelidněné ulici o půlnoci. Bylo to v tom, že tam spolu sedíme unavení, trochu zklamaní, ale spolu, u jednoho stolu pod jednou lampičkou a nic nemusíme předstírat.
