Článek
V ten den jsem se probudil do zvláštně tichého bytu. Rodina byla na horách, já zůstal ve městě kvůli práci a najednou mi došlo, že poslední den v roce strávím sám. Představa, že budu večer sedět u televize s nějakým jídlem z mikrovlnky, mě děsila. Otevřel jsem aplikaci, spočítal si, kolik by se dalo vydělat, a řekl si, že to prostě odřídím. Nastavil jsem si v hlavě limit – maximálně do tří do rána, pak domů. Natankoval jsem, uklidil auto, hodil do kufru vodu a něco malého k jídlu. V duchu jsem si říkal, že to bude jen další směna, akorát s ohňostroji a více opilců, a že mě nic moc nepřekvapí.
První veselé jízdy a první tajemství
První jízdy po osmé večer byly docela v pohodě. Bral jsem hlavně páry v kabátech, co mířily na různé večírky. V autě se smáli, řešili, kdo co přinese, a byli ještě střízliví. Jedna holka se mě zeptala, jestli nemám „lepší silvestrovský dress code“, když jsem seděl v mikině a džínách. Zasmál jsem se, že pro mě je tohle sváteční verze. Občas se někdo zeptal, jestli mám nějaké historky z nočních jízd, ale moc jsem se nerozpovídal. Jen jsem cítil, že na mě jejich nálada začíná působit. Ulice byly plné, všude světla, a já si říkal, že jestli to takhle zůstane, bude to vlastně docela fajn večer.
Kolem desáté se situace začala měnit. Nabral jsem první hodně opilou partu kluků, kteří se stihli pohádat už u dveří, kdo bude sedět vepředu. Nakonec si sedli dozadu všichni a hned začali řešit něco, co jsem slyšet vůbec nechtěl. Jeden z nich koktavě přiznal, že podvádí přítelkyni, a druhý, že o tom ví a je mu z toho špatně, ale nechce mu „kazit Silvestra“. Seděl jsem za volantem, koukal na cestu a dělal, že tam nejsem. Mluvili o té holce jako o někom, kdo si to nezaslouží, a zároveň plánovali, jak to zamaskují. Když vystupovali, ten „věrný“ kamarád se naklonil k okýnku a skoro šeptem řekl: „Stejně jí to nikdy neřeknu, proč si kazit Novej rok.“ Zavřel dveře a mně ta věta zůstala v hlavě. Došlo mi, že toho za noc uslyším víc, než bych chtěl.
Rozchody, samota a silvestrovská melancholie
Krátce před půlnocí jsem zastavil u chodníku, kde stála mladá žena s lahví v ruce a rozmazanou řasenkou. Nasedla, řekla adresu a chvíli bylo úplné ticho. Pak se nadechla a spustila: že ji přítel nechal kvůli jiné, že všichni kolem mají vztahy a děti a ona se cítí jako nějaký omyl, a že se prostě nechce dívat na Instagram, kde budou samé fotky šťastných dvojic s nápisem „nový rok, noví my“. Na nic jsem se neptal, jen jsem občas přikývl. Měl jsem pocit, že mluví hlavně proto, aby ty myšlenky nemusela mít v hlavě úplně sama. Když vystupovala, otočila se na mě a řekla: „Hlavně to nikomu neříkejte, jo? Vy jste dneska můj psycholog.“ Usmála se tak napůl a zabouchla dveře. Uvědomil jsem si, jak snadno se člověk otevře cizímu, o kterém ví, že ho už nikdy neuvidí.
Po půlnoci se atmosféra změnila. Už to nebylo jen o veselí, ale spíš o únavě a takové podivné prázdnotě. Petardy bouchaly, lidi se mi trousili do auta s havajskými věnci, kloboučky, zbytky chlebíčků v rukou. Jeden starší pán nastoupil s papírovou čepičkou mírně nakřivo, omluvně se usmál a řekl, že jede domů z „povinné“ oslavy u kolegů, jinak by byl úplně sám. Po pár minutách ticha jen tak mezi řečí dodal, že je to první Silvestr po smrti manželky. Že doma má nachystanou jen polévku z pytlíku a že tam vlastně ani moc nechce. Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem radši mlčel. Jen jsem si všiml, že jedu pomaleji než obvykle a nijak nespěchám. Nechtělo se mi ho vysadit před tím prázdným bytem.
Napjaté vztahy a únava po půlnoci
Kolem druhé ráno už jsem byl unavený a říkal si, že dám ještě dvě, tři jízdy a končím. Zavolal si mě pár z nějakého baru. Nastoupili a bylo mezi nimi zvláštní ticho. Oba koukali z okna, ani jednou se na sebe neotočili. Po chvíli žena polohlasem řekla: „Jestli se to někdo dozví, skončili jsme.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem uprostřed jejich rozhovoru, který se přede mnou vůbec neměl odehrávat. On odsekl, že „třeba se to mělo řešit jindy než v autě“ a nastalo další ticho. Já jen sledoval čas na palubovce a cestu před sebou. Chtěl jsem je tam mít co nejdřív a zároveň jsem slyšel, jak se nadechují k dalším větám, které už naštěstí nepadly. Když vystoupili, každý jinými dveřmi, ani se na sebe nepodívali. Zabouchly se dveře a ten pocit cizího napětí ve mně zůstal.
Když jsem konečně vypnul aplikaci, bylo něco po třetí ráno. Petardy ještě občas práskly, ale jinak bylo město najednou klidné. Seděl jsem v autě před domem, motor vypnutý, a cítil jsem, že nejsem tolik unavený z řízení jako z toho, co jsem za tu noc slyšel. Vzpomněl jsem si na každého, kdo ke mně nastoupil – na ty dva kluky s tajemstvím, na uplakanou holku, na pána s polévkou z pytlíku, na mlčící pár. Měl jsem původně pocit, že jedu vydělat pár korun a vyplnit večer, ale celé to nakonec skončilo úplně jinak. V duchu jsem si řekl, že příští Silvestr možná zůstanu radši doma, i kdybych měl přijít o peníze. A taky jsem si přiznal, že některé věty, které jsem tu noc slyšel zezadu z auta, už asi jen tak nezapomenu.
