Článek
Dopoledne na Silvestra jsem strávila v kuchyni a u uklízení. Krájela jsem vajíčka, šunku, skládala chlebíčky na tác, část jsem si připravila stranou „na ráno“. Připadalo mi trochu komické dělat si plány na první den nového roku, když jsem sama cítila, že náš vztah už je úplně jinde. On seděl v obýváku u notebooku, občas něco zavrčel směrem k práci nebo k nějaké zprávě, ale jinak bylo ticho. V hlavě jsem si opakovala, že to ještě nebudu hrotit, že je Silvestr a že nechci vstupovat do nového roku s hádkou.
Když se snažíš a on jen kouká
Odpoledne jsem se šla chystat do koupelny. Po delší době jsem si dala záležet, zkusila jsem jiné linky, vyfoukala si vlasy, vytáhla sukni, kterou jsem na sobě měla snad jen párkrát. Nebyl to zoufalý pokus ho znovu zaujmout, spíš snaha připomenout si, že i já chci mít hezký večer. Když jsem vyšla z ložnice, postavila jsem se před něj a zeptala se: „Co myslíš?“, sotva zvedl oči od obrazovky. „Jo, dobrý,“ řekl bez úsměvu a pokračoval v psaní. V ten moment jsem se cítila trapně, jako když se vnucuju někomu, kdo tam vlastně být nechce. Cesta na tramvaj pak proběhla skoro beze slov, já přemýšlela, o čem mluvit, a on všechno utnul jednou větou nebo krátkým „hm“.
U známých byl úplně jiný člověk. Sotva jsme přišli, odložil bundu, nalil si panáka a během pár minut se bavil, smál se a přebíhal mezi skupinkami lidí. Mně nabídl skleničku a pak zmizel v hloučku kamarádů. Sedla jsem si k holkám do kuchyně, snažila se zapojit, ale pořád jsem vnímala, jak se vedle v obýváku hlasitě smějí jeho historkám. Když mě někdo zatáhl do konverzace, on se přidal a začal si dělat legraci z mojí práce, z toho, že „zase něco analyzuju“ nebo že „pořád řeším pocity“. Všichni se smáli, já se usmála taky, ale uvnitř jsem cítila jen rozpaky. Místo abych se snažila zapojit víc, radši jsem se držela stranou, abych nemusela čekat, jestli mě jednou podpoří.
Lucie na displeji a polibek do prázdna
Jak se blížila půlnoc, bylo čím dál živěji a víc se pilo. On už měl dost vypito a čím dál víc času trávil s telefonem v ruce. Viděla jsem, jak si píše s partou, to jsem znala, ale občas se na displeji objevilo jméno „Lucie“. Když jsem se ho potichu zeptala, kdo to je, protočil oči: „Prosím tě, neblbni, je to jen kolegyně, neřeš to, nekaž večer.“ Tohle „neřeš to“ mě úplně zarazilo. Vzala jsem si skleničku bublin a na chvíli se zavřela v kuchyni. Seděla jsem tam, poslouchala hluk z obýváku a dívala se na hodiny, jak se blíží půlnoc. Místo těšení jsem jen chtěla, aby to už bylo za námi.
O půlnoci jsme se všichni natlačili na balkon a k oknu. Odpočítávání, bouchání šampaňského, objetí, výkřiky. On mě v tom zmatku jen letmo líbnul na tvář, ani se mi nepodíval do očí, a hned se otočil k ostatním. Objímal kamarádku, se kterou celý večer vtipkoval, a křičel, jak „tenhle rok bude jízda“. Stála jsem kousek od nich s prázdnou skleničkou a sledovala je. Došlo mi, že v té jeho představě o „jízdě“ už pro mě moc místa není. Nepřišel žádný silný smutek, spíš klidné uvědomění. V duchu jsem si řekla, že tohle je poslední Silvestr, který s ním trávím.
Z opilého večírku rovnou k rozchodu
Cesta domů byla tichá. V tramvaji skřípaly koleje, někteří lidé zpívali, jiní mlčeli. On opile koukal z okna, občas něco naťukal do mobilu. Zkusila jsem znovu mluvit, opatrně, bez výčitek, spíš říct, jak mi bylo. Shrnul to do jedné věty: že jsem přecitlivělá a že „to byl jen večírek“. Doma si lehl do postele beze slova, otočil se ke zdi a za chvíli usnul. Já ležela vedle něj, koukala do tmy a napadaly mě praktické otázky – kde budu bydlet, co si vezmu, jak to řekneme rodinám.
Ráno jsem vstala dřív, uvařila kafe, sedla si ke stolu a měla pocit, že čekám na někoho úplně jiného. On přišel, unavený, ale klidný, sedl si naproti a bez úvodu navázal na to, co jsem říkala v noci. Začal fakticky rozebírat, kdy bychom to oznámili rodičům, jak bychom si rozdělili věci, kdo si nechá který kus nábytku. Mluvil o tom stejně nezaujatě, jako když plánujeme nákup. Neplakala jsem, ani jsem se nehádala. Jen jsem poslouchala a došlo mi, že to už ve skutečnosti vzdal taky. Přikývla jsem, souhlasila s tím, co navrhoval, a cítila, že proti mně nesedí partner, ale někdo cizí, se kterým máme společné už jen účty a pár kusů nábytku. V tu chvíli jsem věděla, že tohle rozhodnutí už zpátky nevezmu.
