Článek
Už cestou na ten silvestrovský večírek jsem měla sevřený žaludek. Byli jsme spolu sedm let, jeli jsme tramvají do bytu kamarádů v Praze, v tašce chlebíčky a prosecco, v hlavě spousta nevyřčených věcí. Ten rok byl mezi námi takový vlažný. Nic vyloženě špatného, ale pořád jsem měla pocit, že se nikam neposouváme. Přes den mě dokonce napadlo, že jestli se ten další rok něco zásadního nezmění, budu si muset upřímně říct, jestli v tom chci pokračovat. Doufala jsem, že nám aspoň ten večer pomůže to nějak otevřít. Že si konečně normálně sedneme a promluvíme si o budoucnosti, i kdyby to mělo být jen pár vět.
Na večírku, kde ostatní plánovali budoucnost
U kamarádů to mělo klasický průběh. Chlebíčky, miska s chipsy, televize běžela v pozadí, všichni tak napůl koukali, napůl povídali. Ostatní páry se držely za ruce, plánovaly dovolené, někdo řešil miminko, které se má narodit. My jsme seděli spíš vedle sebe než spolu. On dorazil už trochu v náladě, byl předtím v hospodě s kolegou, takže byl hlučnější a víc vtipkoval. Já se snažila zapojit, smát se, přihazovat historky, ale pořád jsem koutkem oka sledovala, jak se ke mně vlastně moc neotáčí. V hlavě mi běželo, jestli si toho někdo všímá, nebo jestli jsem to jen já, kdo vidí varovné signály a dělá, že je nevidí.
Asi hodinu před půlnocí se někdo zeptal na předsevzetí a od toho to rychle sklouzlo ke svatbám a zásnubám, které se ten rok v partě udály. V tu chvíli se pohledy automaticky stočily k nám, protože jsme byli ti „staří harcovníci“. Jedna kamarádka si neodpustila poznámku, kdy už to jako přijde na nás. Cítila jsem, jak mi zrudly tváře, a tak jsem to chtěla odlehčit. Zasmála jsem se a řekla něco jako: „No jestli mě letos nepožádá, tak mu začnu balit kufry.“ Všichni se zasmáli, já s nimi, ale uvnitř mě to píchlo. Věděla jsem, že to není jen vtip, že v té větě je moje skutečná otázka.
Jedna věta, která zastavila půlnoc
On se taky zasmál, napil se a pak tak napůl do místnosti, napůl ke mně prohodil: „Já si tě vlastně brát nechci.“ Řekl to tónem, který má znít jako sranda, ale nebylo v něm nic, co by to opravdu zlehčilo. V tu chvíli jsem přestala vnímat všechno kolem. Viděla jsem lidi, jak se smějí dál, ale v hlavě mi zněla jen ta jeho věta. Zkusila jsem ji shodit, něco ve smyslu: „Počkej, až vystřízlivíš,“ ale když jsem mu pohlédla do očí, bylo mi jasné, že to myslí vážně. A že to možná ví už dlouho, jen to nikdo nahlas nepojmenoval.
Když odbila půlnoc, všichni se objímali, líbali, venku bouchaly rachejtle a já stála vedle něj na balkoně a cítila se strašně sama, i když jsem měla jeho ruku kolem ramen. Políbil mě spíš ze zvyku a popřál mi všechno nejlepší. Oba jsme tu větu měli v hlavě, ale nikdo z nás ji neřekl. Chvíli jsem tam jen stála a dívala se na oblohu, než jsem se nadechla a tiše se ho zeptala, jestli to myslel vážně. Díval se na mě, pak uhnul očima a řekl: „Asi jo. Já se prostě nechci ženit a nechci to teď řešit.“ Ta kombinace „asi jo“ a „nechci to řešit“ mě úplně rozhodila. Na jednu stranu jasné, na druhou strašně alibistické. Ale aspoň to bylo poprvé, co to zaznělo napřímo.
Když se budoucnost nevejde do tramvaje
Cestou domů v noční přecpané tramvaji jsme poprvé po dlouhé době nemluvili o kravinách, ale o nás. Bylo všude hlučno, lidi se smáli, zpívali, někdo otvíral šampaňské, a my tam stáli přimáčknutí u dveří. Zeptala jsem se ho, jak si teda představuje naši budoucnost. Řekl klidným tónem, že mu vyhovuje, jak to je, že děti nechce a „papír“ už vůbec ne. Bez nějaké zloby, skoro věcně. Mně postupně začalo docházet, že jsme si o těchhle věcech nikdy pořádně nepromluvili. Já jsem jen automaticky předpokládala, že po sedmi letech dojdeme k něčemu podobnému jako ostatní páry. Najednou mi došlo, že žiju v představě, kterou jsme spolu nikdy neověřili. Začaly mi téct slzy, snažila jsem se je schovat do šály, ale v té stísněnosti to stejně nešlo. V tu chvíli už nešlo dělat, že se nic neděje.
Další dny byly zvláštně tiché. Chodili jsme do práce, vařili si večeře, dívali se na seriál, ale mezi tím vším bylo tohle téma pořád přítomné. Občas jsme ho naťukli, ale vždycky jsme skončili u stejného bodu. On nechce nic měnit, mě má rád, ale takhle je to pro něj ideální. Já jsem cítila, že v nejistotě zůstávat nechci. Pořád jsem se v myšlenkách vracela k té silvestrovské větě. Čím dál víc jsem v ní slyšela pravdu, kterou jsem předtím nechtěla slyšet. Nešlo jen o svatbu jako takovou, ale o to, že on žádnou společnou vizi budoucnosti nepotřebuje, zatímco já ano.
Po pár týdnech jsme seděli v kuchyni u kafe, bylo obyčejné odpoledne. Nebyla jsem na něj naštvaná, spíš jsem byla unavená z toho vnitřního napětí. Nadechla jsem se a řekla mu, že s ním být chci, ale ne za těchhle podmínek. Že potřebuju partnera, který se mnou tu budoucnost nějak plánuje, a ne jen říká, že mu „to takhle stačí“. Chvíli bylo ticho, pak přikývl a řekl, že mi asi tohle dát neumí a že nechce, abych kvůli němu dělala kompromisy, které mě udělají nešťastnou. Dohodli jsme se na rozchodu. Hodně to bolelo, brečeli jsme, ale zároveň v tom byl zvláštní klid. Já jsem si v tu chvíli uvědomila, že mi ta jedna silvestrovská věta vzala iluzi o tom, jak náš vztah jednou „nějak dopadne“. Ale tím, že tu iluzi vzala, mi umožnila začít svůj život vést podle toho, co opravdu chci, a ne podle toho, v co jen tiše doufám.
