Článek
Z práce jsem odcházela později než obvykle, unavená a s hlavou plnou restů. V kabelce jsem měla žlutý lístek na doporučený dopis z úřadu kvůli pojistnému a celý den jsem ho spíš odkládala, než abych to řešila. Představovala jsem si různé nepříjemné scénáře, ale zároveň jsem je hned zase odsunula, protože jsem na to už neměla energii. Řekla jsem si, že prostě dojdu na poštu, dopis vyzvednu a uvidím. Na místě samozřejmě fronta, pár lidí otrávených, někdo se díval na hodinky, mně kručelo v břiše a jediná moje motivace byla mít to co nejrychleji za sebou.
Na přepážce, kde každá sekunda bolí
Když jsem se konečně dostala k přepážce, pozdravila jsem, podala žlutý lístek a čekala. Paní za přepážkou skoro nezvedla oči, něco si zabručela, vzala papír a začala šustit dalšími obálkami. Vypadala, že ji celý provoz spíš obtěžuje. Po chvíli se mě zeptala na občanku, zrovna ve chvíli, kdy jsem měla kabelku narvanou nákupem. Musela jsem všechno nadzvednout, přehrabovat se mezi účtenkami a klíči a u toho jsem začala cítit, jak za sebou vnímám frontu. Že zdržuju. Že si někdo možná odfrkl. Sama od sebe jsem začala být nervóznější, než bylo nutné.
Paní mezitím našla obálku, položila ji přede mě, ukázala mi místo pro podpis a přitom očima sjela odesílatele. Na obálce stálo něco o nedoplatku pojistného. Viděla jsem, jak se jí na vteřinu změnil výraz, jako kdyby si o mně v hlavě něco rychle srovnala. A pak to řekla nahlas, dost hlasitě na to, aby to slyšeli i ostatní: „Na některý lidi prostě platí jen ty modrý obálky, že?“ V tu chvíli mi bylo strašně trapně. Připadalo mi, jako by mě před celou frontou označila za nezodpovědnou.
Jedna věta, která spustila lavinu studu
Jak to dořekla, cítila jsem, jak mi hoří tváře a jak se mi stáhl žaludek. V první chvíli jsem měla tendenci dělat, že jsem to přeslechla, rychle podepsat, vzít obálku a odejít. Zároveň jsem ale věděla, že kdybych to nechala být, budu na to celý večer myslet a vyčítat si to. Zvedla jsem oči a řekla jsem, co nejklidněji jsem zvládla: „Tohle si, prosím, nechte pro sebe, vůbec nevíte, o co jde.“ Cítila jsem, jak se mi třese hlas, ale dořekla jsem to. Paní protočila oči a zamumlala něco ve stylu: „Já jen říkám pravdu.“ Podala mi občanku, nastalo ticho a já měla pocit, že lidi za mnou trochu zpozorněli.
Vzala jsem dopis i doklady, automaticky jsem poděkovala a odcházela od přepážky s pocitem, že bych nejradši okamžitě zmizela. Uvnitř jsem obálku ani nezkoušela otevírat, měla jsem pocit, že už tak na mě kouká dost lidí. Venku jsem si sedla na nízkou zídku kousek od vchodu a chvíli jsem jen držela tu modrou obálku v ruce. Uvědomila jsem si, že mě v tu chvíli vlastně víc než samotný dopis ranilo to, jak rychle si o mně někdo udělal obrázek a ještě to řekl nahlas. Z jedné obálky, z jednoho slovíčka „nedoplatek“.
Když drobná poznámka zboří zbytek dne
Když jsem se trochu uklidnila, obálku jsem otevřela. Ukázalo se, že jde „jen“ o formální výzvu k doplacení částky, kterou jsem opravdu omylem přehlédla, nic dramatického. Seděla jsem tam s tím papírem v ruce a přemýšlela, proč mě ta její věta tak rozhodila. Došlo mi, že se mi v té chvíli sečetlo víc věcí: strach z úřadů, pocit, že nejsem dost zodpovědná, únava z práce. A do toho někdo cizí, kdo mě během pár sekund zařadí do škatulky „na tuhle platí jen modrá obálka“. Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala svoji reakci a zkoumala, jestli jsem neměla říct něco víc, něco ostřejšího. Nakonec jsem si ale řekla, že jsem ráda aspoň za to, že jsem nedělala, že nic neslyším.
Večer jsem to vyprávěla partnerovi. Vyslechl mě, řekl mi, že reagovat chtělo odvahu, a navrhl, jestli nechci na poštu napsat krátkou stížnost. Ne kvůli pomstě, ale aby tam třeba někdo věděl, jak to na druhé straně přepážky působí. Nejdřív jsem mávla rukou, že nechci z drobnosti dělat aféru. Pak jsem si ale uvědomila, že právě tyhle „drobnosti“ umí člověku zkazit den a posílit v něm pocit, že je méně než ostatní. Nakonec jsem si sedla k počítači a napsala stručný e-mail, bez emocí, jen popis situace a to, že by mi pomohlo, kdyby se na poště zdrželi podobných komentářů.
Když jsem šla spát, neříkala jsem si, že jsem tím něco zásadně změnila. Ale měla jsem pocit, že jsem se aspoň trochu zastala sama sebe. Že jsem to nenechala jen u toho, že si doma postěžuju a tím to skončí. Uvědomila jsem si, že pro mě to byl vlastně první krok – říct nahlas, že něco není v pořádku, i když jde „jen“ o jednu větu u přepážky. A že příště, až někdo podobně překročí hranici, pravděpodobně nebudu jen stát a tvářit se, že se nic nestalo.
